Žantovský, Pithart či Palouš, s Ivanem Havlem se přišly rozloučit desítky lidí

Desítky lidí včetně mnoha osobností veřejného života se v pondělí přišly do strašnického krematoria v Praze rozloučit s uznávaným vědcem Ivanem Havlem. Mladší bratr disidenta a někdejšího československého a českého prezidenta Václava Havla zemřel v neděli 25. dubna ve věku 82 let.

Poslední rozloučení začalo ve 14:00. Přišel mimo jiné bývalý český premiér Petr Pithart, někdejší ombudsmanka Anna Šabatová, astronom Jan Palouš, spisovatel Jáchym Topol, překladatel a politik Michael Žantovský a další. S ohledem na protiepidemická opatření, která omezují počet účastníků smutečních obřadů, se dění v obřadní síni přenáší na obrazovku na venkovním prostranství u krematoria.

Ivan Havel se desítky let zabýval informatikou, umělou inteligencí, kognitivními vědami i souvisejícími filozofickými otázkami. Publikoval, působil v akademické sféře a téměř 30 let řídil časopis Vesmír. Před revolucí organizoval bytové semináře, kde také přednášel o svém oboru.

S bratrem Václavem patřili v roce 1989 k zakladatelům Občanského fóra. Byl rovněž čestným členem správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a členem správní rady Nadace Občanského fóra.

V roce 1990 byl spoluzakladatelem a poté prvním ředitelem Centra pro teoretická studia, jehož cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd.

Kvůli jeho rodinnému zázemí Havlovi po roce 1948 komunistický režim zakázal studovat. Později byl zase perzekvován kvůli společenskému angažmá bratra Václava. Sám říkal, že ve svém životě nejvíc postrádal 40 let svobody, o které ho komunistický režim připravil.

V novém Týdeníku Echo se v Salonu rozhovořil literární a filmový kritik Jan Lukeš o tom, jak Ivan Havel kultivoval lidi kolem sebe. „Já jsem Ivana vnímal jako autentického představitele noblesy a výchovy, kterou si přinesl z rodiny, z toho, co načerpal od otce, od maminky, od dědečka Huga Vavrečky. Okolnosti ho pak donutily se stáhnout, ale jakmile k tomu měl příležitost, zcela přirozeně opět tu roli své společenské vrstvy obnovil. A tak kolem sebe shromažďoval intelektuální elitu, lidi, kteří sice už vyrostli úplně v jiném prostředí, ale v konfrontaci s ním, s jeho elegancí, sebeironií, laskavostí, se najednou taky kultivovala. Já jsem to, když dovolíte, pociťoval sám na sobě a pozoroval jsem to i na jiných.“

Objednat Týdeník Echo můžete zde.