Poptávka po plamenech

Padesát let po hrdinském činu Jana Palacha se na pražském Václavském náměstí pokusili upálit dva muži středního věku. Jeden v pátek odpoledne, jeho stav podle lékařů zůstává vážný, druhý o den později – policisté mu ale v činu zabránili. Nebyla zveřejněna jejich totožnost a ani o motivech jejich činů není známo prakticky nic.

Muž, který se zapálil v pátek, prý na místě postával se dvěma cedulemi psanými latinkou a arabským písmem, před činem sdělil bratrovi, že chce odejít jako Jan Palach. Podle policie jeho rozhodnutí nemělo politické motivy. O den později ho následoval člověk, který si na místo údajně přinesl vlajky Spojených států, Izraele, SSSR, Evropské unie a OSN.  

Česká společnost, nebo alespoň její významná a slyšitelná část (patřím k ní), se hlásí k Janu Palachovi, uctívá ho jako člověka, který ve zdánlivě beznadějné situaci dokázal projevit odpor způsobem krajním a také mobilizujícím. Zapsal se do české kolektivní paměti jako mladík, který se obětoval v plamenech. Je to také velice silný obraz, který se nějakým způsobem zapsal do českého kolektivního vědomí – také jako možnost, cesta.

Pro člověka, který se dostal do situace, již vnímá jako bezvýchodnou, to může být svůdná představa. Třeba překročit hranici trápení a třeba i osamění, pocitu izolace a křivdy nebo bezvýznamnosti k významu až historickému, přiřadit se k hrdinům.

Nikdo zatím nemá tušení, co ty dva muže k jejich rozhodnutí vedlo, u sebevražd či pokusů o ně to zhusta bývá tak, že není možné identifikovat jeden jediný motiv, který rozhodl o všem. Dá se říct jen, že chtěli odejít ze světa zaznamenáni, možná vzdorně, s prásknutím dveřmi.

Představu, že způsob dobrovolné smrti, její modus operandi, může nějakým způsobem rozhodnout o jejím vnímání, že člověk, který se zapálí, se tím také stává nějak významnějším a jeho úděl smysluplnějším, vlastně potvrzuje i reakce veřejnosti na podobné události (zvlášť zjevné to bylo v roce 2003, kdy se na Václavském náměstí zapálil student Zdeněk Adamec z Humpolce).

Podobně i po pátečním činu ožily sociální sítě spekulacemi, kdo viděl v neznámém sebevrahovi oběť toho či onoho, který protestoval proti tomu či onomu. Spíš než o nějaké konkrétní nespravedlnosti, jíž je potřeba krajním způsobem vzdorovat, ale ty pokusy i reakce na ně svědčí o čemsi nezdravém. Poptávce po mučednících, kteří by únavným sporům, jež tu vedeme, dodali doslova smrtelnou vážnost, poptávce po mrtvých, jimiž by bylo možné podepřít svoje pravdičky. Poptávce po plamenech.