Když soudci diktují politiku

Rakušané budou mít manželství pro homosexuály. Ať vás ta zpráva naštve (menšina), potěší (menšina), nebo je vám ukradená (většina), způsob, jakým k tomu došlo, stojí za zmínku. Stejnopohlavní páry se budou moci brát od 1. ledna 2019, přestože obě strany, které pravděpodobně vytvoří budoucí vládu, jsou proti.

To nutně neznamená, že je proti i většina Rakušanů, ale kromě pár průzkumů, s nimiž vyrukovaly organizace za „rovné manželství“, neexistuje důkaz, že by byla pro. Téma se totiž ve volební kampani prakticky neobjevilo. Vystupovali s ním akorát zelení, kteří se vůbec nedostali do parlamentu, protože nepřekročili čtyřprocentní hranici. V létě návrh takového zákona v rakouském parlamentu zablokovali právě lidovci a svobodní, a přesto dohromady vyhráli volby, takže jejich postoj, označovaný některými za ultrakonzervativní, rakouské veřejnosti minimálně většinově nevadil.

Rozhodl soud, ústavní. Na ten se obrátily dvě ženy, kterým nedostačovalo registrované partnerství, které Rakousko zavedlo v roce 2009. Tehdy pro něj hlasoval parlament, konzervativci byli stejně jako u nás chlácholeni, že se nejedná o manželství, ale o ryze praktický institut, který umožní stejnopohlavním párům úpravu právních záležitostí. Pak už přišel na řadu soud. V lednu 2015 zrušil zákaz adoptovat děti jako neústavní a konečně, tento týden, prohlásil za diskriminační samotné registrované partnerství, pokud je vyhrazeno pouze pro homosexuály, a naopak, pokud manželství mohou uzavírat jen heterosexuálové, je takové ustanovení také diskriminační.

Lidovci i svobodní reagovali odmítavě, ale smířlivě. Lze se důvodně domnívat, že Sebastian Kurz je, podobně jako Merkelová v Německu, rád, že to má z krku a zároveň si může umýt ruce – on nic, on muzikant; nebude tak čelit ani nátlaku homosexuální lobby z jedné strany, ani zlobě konzervativnějších voličů z druhé. Tady ale nejde jen o homosexuální sňatky. Soud defacto prohlásil stejnopohlavní manželství za lidské právo. Evropský soud pro lidská práva v roce 2014 rozhodl opačně.

Naše kontinentální právo se tu přibližuje anglosaskému: soudci vytvářejí zákony a konstituují nová lidská práva. Nebýt soudců amerického Nejvyššího soudu, potraty nebo homosexuální sňatky by si každý stát upravoval dle svého gusta, podle společenského konsenzu v tom či onom státě. Dávalo by to smysl; legislativa v Maine nebo Alabamě se liší v tisících daších věcech, tak proč by se neměla lišit i v tom, kdy začíná lidský život nebo jak vypadá manželství? Jestliže se dohodneme, že morálka je relativní a není od Boha, ale z lidu, pak dává smysl, aby rozhodoval společenský konsenzus.

Soudcovský aktivismus posledních desetiletí nahrává liberálům a ti jsou tak spokojení. Konzervativcům přischla role cry-babies. Když ale hrozí, že by se misky vah mohly pohnout naopak, nebo alespoň vyvážit, jsou tu ty samé stížnosti z druhé strany. Takhle komentoval Trumpova nominanta na post soudce NS Neila Gorsucha publicista levicového Slate: „Gorsuch je (...) zpátečník, který maskuje své kruté, předpotopní názory; hlásá zdrženlivost a přitom se hlásí k radikálním názorům; nemá soucit se zranitelnými menšinami a domnívá se, že křesťané jsou utlačováni. A on bude řídit směřování spravedlnosti příštích třicet let. Je to katastrofa pro zastánce rovné spravedlnosti.“

Takhle vypadá levicová hysterie. Najednou vadí, že o kontroverzních otázkách, které rozdělují veřejnost, bude rozhodovat člověk s určitými (konzervativními) názory namísto společenského konsenzu. A co k tomu říká sám Gorsuch? Svoji moc si uvědomuje: „Američtí liberálové jsou dnes závislí na soudních síních, spoléhají se na soudce a právníky víc než na volené lídry a hlasovací urnu, jen aby dosáhli zavedení své sociální agendy.“ Chválí svého předchůdce Scaliu. Liberálové ho nenáviděli, protože se odmítal pasovat na zákonodárce. Tvrdil, že je jen soudce a musí aplikovat právo takové, jaké je, s pohledem do minulosti, ne si ho libovolně ohýbat podle svých pravd.

Rozhodnutí kritizovali představitelé katolické církve v čele s kardinálem Christophem Schönbornem. Německá a rakouská církev je v celosvětovém měřítku extrémně liberální, úplně nalevo; napravo jsou Poláci nebo Afričané, my jsme zřejmě někde uprostřed, Dominik Duka je víc doprava. I na rakouské a německé liberály z řad biskupů je ale stejnopohlavní manželství pořád moc; alespoň prozatím, protože pokrokáři nikdy nesdělují své konečné stanovisko. Registrované partnerství přijali hladce, a jak vyplynulo ze synody o rodině, kterou papež svolal do Říma, ti odvážnější by rádi utrousili i nějaké to požehnání pro stejnopohlavní partnerství. Poznaňský arcibiskup Stanisław Gądecki v loňském rozhovoru s Danem Kaiserem řekl: Církev přece nebude belhat za davem. Němci nebo Rakušané (církev) si to myslí opačně. Redefinice manželství, tak daleko ještě nejsou. Ale možná tam dobelhají. Rakousko (stát) bude muset, nic jiného mu totiž nezbývá. Tady platí: soudci přece nebudou belhat za davem.