Velká výměna: Poslední Francouz na stanici Châtelet

Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ta přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.

Tak před pár dny, po rituálních, tedy předpisových vraždách učitele v Paříži a křesťanů v kostele v Nice, uvedl institut Ifop ve výzkumu Výboru pro laicismus (to je oficiální doktrína státu), že 57 procent francouzských muslimů mladších 25 let (takže veskrze narozených ve Francii) si myslí, že šaría, tedy islámský zákon, má mít přednost před zákony republiky. Ještě důležitější je možná dodatek, že toto číslo je o deset procent vyšší než při výzkumu před (pouhými) čtyřmi lety. Častý argument, že jde prostě o náboženské přesvědčení a že něco podobného lze nalézt i u křesťanů, vyvrací číslo, že pouze 12 procent mladých francouzských katolíků si myslí, že jejich náboženství by mělo mít přednost. Vzhledem k tomu, jak křesťanská víra v Evropě roztává jako poslední zbytky sněhu na jaře a mladí katolíci představují minoritu i mezi francouzskou mládeží, lze těch pár zapálených mladých katolíků mít za dojemnou kuriozitu. Od těch nebezpečí pro „náš způsob života“ opravdu nehrozí.

Muslimové naproti tomu tvoří dnes ve Francii už čtvrtinu všech teenagerů. Jinými slovy: odmítnutí Francie, tedy jejích principů, zásad, hodnot, natož její kultury a tradic, je u muslimů, tím spíš mladých, masová záležitost a obecný, ba přirozený jev. Podle různých svědectví je pro ně Francie jako stát a jako země se „starými“ Francouzi především zdrojem posměchu a pohrdání. Pokud se najde mladý muslim (a stále se občas nějaký najde) a řekne o sobě, že cítí jako Francouz, znamená to pro něj vyloučení, ba nebezpečí násilí, proto to také až na úplné výjimky nikdo nedělá. V některých oblastech, zvlášť na předměstích, mají, jak známo, muslimové ve školách již většinu, takže jsou normou, nikoli menšinou – a oficiálně laický stát je má učit občanství, případně obrátit na své hodnoty, čemuž se říká integrace. To je ale stále větší utopie, což ostatně byla vždycky. Děje se pravý opak: to republika ztrácí a ustupuje, a rozkol mezi ideály staré Francie a té nové, přistěhovalecké, se stále zvětšuje.

Celý text Jiřího Peňáse o současné Francii si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.