Vláda slepých uliček

KOMENTÁŘ

Vláda slepých uliček
Jan Hamáček Foto: Reprofoto: ČT24
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jak je to dávno, co ministr vnitra Jan Hamáček v červeném svetru předstupoval před kamery a působil přitom docela kompetentním dojmem? Vlastně ani moc dávno ne; pouhých pět měsíců. Ta chvilka iluze o tom, že máme funkční vládu, která ví, co dělá, byla krátká.

Ale bylo by nespravedlivé vyčleňovat coby terč kritiky jenom Hamáčka. Problém začíná už u premiéra a pokračuje na nižší úrovně. Teď, v srpnu 2020, půl roku po vypuknutí velké epidemie, je patrné, že zdánlivá kompetentnost byla opravdu jenom tenkým pozlátkem. To se protrhlo a pod ním je vidět chaos bez jediné spojující myšlenky.

 

Současné zmatené rozhodování o tom, kdy a kde se budou nosit roušky, poněkud připomíná slavný obrázek srovnávající různé sazby DPH na pivo podle toho, jestli si je necháte načepovat v hospodě, nebo u stánku. Nepříliš překvapivě – vždyť jde o výsledek práce stejného typu lidí. Toto přitom nejsou záležitosti z principu komplikované, kde by jednoduchý a systematický postup byl nereálný. Toto si děláme takzvaně sami, aniž bychom museli.

Trochu překvapivá je skutečnost, že tenhle vývoj nastává právě v době, kdy se celkové penzum znalostí o viru SARS-Cov-2 značně rozšířilo. V únoru či březnu jsme o něm nevěděli téměř nic, protože oficiální čínská sdělení by bral vážně jenom naivka. Jediné, o co se tehdy dalo opírat, byly neradostné poměry v těžce zasažené italské Lombardii, o jejichž opakování u sebe doma nikdo nestál. Dnes jsme na tom přece jen výrazně lépe a na základě těchto znalostí a zkušeností by se dala dělat daleko konzistentnější politika. To samé platí o dostupnosti testování a o trasování kontaktů. To jsou záležitosti, u kterých by stačilo převzít nejúspěšnější praktiky jiných zemí.

Konzistence je ale přesně pojem, který se v souvislosti s hnutím ANO a jeho šéfem použít nedá. Babišova vláda je založena na naprosto ad hoc rozhodování, které jako by se otáčelo doleva či doprava podle nějakých interních průzkumů veřejného mínění, pokud vůbec. Ale Babiš přece nevládne sám, má koaličního partnera – ČSSD, která na tom z hlediska voličských preferencí není nijak dobře, a v jejímž zájmu by tedy mělo být ukázat veřejnosti svoje kvality. Jenže ani z tohoto rohu nic nezaznívá.

Hlavní problém je asi jinde, a to ve velmi špatné personální situaci politických stran. ANO je organizace, jejíž faktický majitel nenechá v jejím rámci vyrůst žádnou sobě příliš nebezpečnou osobnost. Ale i další, zevnitř demokratičtější strany mají podobný problém, a to nejenom v České republice. Schopnější osobnosti mají tendenci se politice spíš vyhýbat. Mimo její sféru se dá realizovat daleko snáz, a navíc bez permanentního vláčení bahnem, které je v době internetové nevyhnutelným osudem každého voleného politika. Pak nám ovšem zákonitě vládnou spíše ti méně schopní.

Česká republika má chronický problém s nepříliš efektivním fungováním státu. Soudy se táhnou roky, stavby dálnic a bytových domů celá desetiletí. Zdravotnictví bylo jedním z těch lépe fungujících odvětví – snad proto, že do něj politici příliš nezasahovali a zaběhané mechanismy nějak fungovaly samy od sebe. Ale teď, když je potřeba urgentních změn, jsou výsledky naprosto nepovzbudivé.

Ve svých předešlých volebních kampaních se Andrej Babiš prezentoval jako někdo, kdo dokáže tuto základní nefunkčnost státu zlepšit. Aby jeho provoz fungoval stejně dobře jako provoz běžné firmy. Pamatují si na to ještě jeho voliči?

Jedna z možných odpovědí je, že sice pamatují, ale že v tomto směru od zvolených politiků reálně nic neočekávají. To by ovšem znamenalo, že skutečné těžiště volebního úspěchu ANO je v klasickém uplácení voličů, ne v naději, že se poměry v našem státě zlepší. A to mnoho důvodů k optimismu do budoucna nezakládá.

×

Podobné články