Macronovy ambice po znovuzvolení. Evropu může přebudovat na velmoc

Emmanuel Macron je v současnosti nejmocnějším evropským politikem. Francouzský prezident získal nový volební mandát a v příštích pěti letech se s jeho pomocí pokusí proměnit nejen Francii, ale i Evropu, píše list Financial Times.

Pokud Macron skutečně uspěje, stane se v jeho druhém a posledním funkčním období Evropská unie významnou geopolitickou mocností, která se vyrovná Číně a USA. Cíl utvořit evropskou supervelmoc se může zdát vzdálený, dokonce iluzorní. Okolnosti se ale sešly tak, že Macron má největší šanci tuto vizi prosadit.

Ve svém prvním volebním období Macron stál ve stínu německé kancléřky Angely Merkelové. Ta ale z čela Německa odešla a její nástupce Olaf Scholz postrádá charisma a jeho rozjezd ve funkci je nejistý. Macron se nyní s vyšší prestiží, kterou mu poskytlo znovuzvolení, bude snažit EU dodat nové nápady i dynamiku.

Zdá se, že nedávné události potvrzují mnohé z argumentů o hlubší evropské integraci, které francouzský prezident dříve přednesl. Pandemie covidu-19 konečně přesvědčila EU, aby se společně zadlužila – což Macron navzdory německé skepsi dlouho prosazoval. Navázání na tento úspěch by uvolnilo nové finance pro další společné evropské projekty a posílilo globální roli eura.

Válka na Ukrajině také vedla k příslibům zvýšení výdajů na obranu v celé Evropě, zejména v Německu. Jestli chce Evropa dosáhnout „strategické autonomie“ na Spojených státech, jak se Macron dlouhodobě zasazuje, vyšší vojenské výdaje jsou nezbytné. Do karet argumentům pro evropskou soběstačnost nahrává i pravděpodobnost, že se do Bílého domu v roce 2024 vrátí Donald Trump. Nejednoho Evropana děsí představa, jak by USA pod Trumpovým vedením zvládaly Rusko.

Macronova vize Francie byla vždy neoddělitelná od jeho vize Evropy. Po obou volebních vítězstvích, ať už v neděli večer nebo v roce 2017, vystoupil na pódium za zvuků unijní hymny – Ódy na radost od Ludwiga van Beethovena.

Francouzský prezident má zároveň v Evropě několik silných spojenců. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová sdílí jeho touhu po „geopolitické“ Evropě. Dobrý vztah má také s italským premiérem Mariem Draghim, který se stejně jako Macron živil jako investiční bankéř. Francouzský lídr si rozumí i s řeckým ministerským předsedou Kyriakosem Mitsotakisem. Francie a Řecko nedávno podepsaly dohodu o obraně, která odráží jejich společné obavy z Turecka.

Uskutečnění Macronovy vize ale stále brání velké překážky. Francouzský prezident totiž umí být okouzlující a brilantní, ale i arogantní a nepříjemný.

Macron se umí rychle urazit i urážky rozdávat. Jeho první období v čele Francie poznamenaly plamenné diplomatické hádky. Během nedávné volební kampaně označil polského premiéra Mateusze Morawieckého za „krajně pravicového antisemitu“. Je velmi neobvyklé, aby se vedoucí představitelé EU takto napadali a vyvolává to vážné pochybnosti o Macronově schopnosti sjednotit evropskou sedmadvacítku.

Vyhrocené jsou rovněž vztahy francouzského státníka s některými spojenci mimo EU. Francie loni (velmi krátce) stáhla své velvyslance z USA a Austrálie kvůli tajnému podpisu bezpečnostního paktu AUKUS, který pro Francii znamenal ztrátu významného zbrojního obchodu. A Londýn vnímá Macrona jako nejmíň přátelského evropského lídra.

V kontrastu s těmito občas napjatými vztahy se spojeneckými zeměmi Macron zahájil nepovedenou ofenzivu šarmu, jejíž cílem bylo vybudovat vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. V letech před ruskou invazí na Ukrajinu se Francie neúspěšně a jednostranně snažila o sblížení s Moskvou. Macronova snaha udržet otevřenou komunikaci s Putinem – před začátkem války i nyní – se setkala s hlasitou kritikou a nedůvěrou ze strany středoevropských států.

Právě tyto rozpory v zásadní otázce Ruska a Ukrajiny nyní představují největší překážku Macronovy evropské vize. Velká část severní a střední Evropy vnímá Francii jako vůči USA instinktivně nepřátelskou zemi, která se zároveň příliš horlivě snaží o případné usmíření s Ruskem, než aby byla pro Evropu spolehlivým strategickým vůdcem.

Ben Judah z washingtonského nevládního institutu Atlantic Council tvrdí, že kvůli válce na Ukrajině je nyní mnoho zemí EU z hlediska evropské bezpečnosti „více než kdy jindy ochotno udržet ve hře Británii a USA“. Proto se obávají francouzských slov o „strategické autonomii“ EU. Obnovený význam NATO signalizuje nový zájem Finska a Švédska (oba členské státy EU) o vstup do aliance.

Macron má velkou příležitost v příštích pěti letech „vybudovat Evropu“. Úspěch však může vyžadovat víc než jen genialitu a energii. Bude vyžadovat také vlastnosti, kterými francouzský prezident neproslul – trpělivost a empatii.