Písně k letním tripům. Šest nových desek, které stojí za to

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti. Naštěstí pro čtenáře Týdeníku Echo jim jejich oblíbené periodikum podává pomocnou ruku a nabízí výběr čerstvě vydaných desek, jež ocení třeba i posluchač, který na tomhle starém světě není vysloveně čerstvě přítomný. Ondřej Štindl se tu nechal vést pouze a výhradně vlastním vkusem.

Cory Hanson: Pale Horse Rider

Kalifornský hudebník Cory Hanson je součástí trendu tzv. neopsychedelie, kapel a sólistů, kteří nějakým způsobem navazují na tvorbu klasických „pod vlivem“ působících skupin na škále od drsných a ulítlých Thirteenth Floor Elevators po Beach Boys v jejich pozdním období. Hraje v několika kapelách a – jak se občas říká – projektech, nejzajímavější z nich je asi skupina Wand. Obeznámenost s jeho tvorbou ale posluchače nepřipraví na setkání s jeho druhou sólovou deskou, která je přímočaře, bezostyšně a velice krásná. Pozoruhodným způsobem se na ní pere Hansonova image a zvuk jeho hudby. Značně ujetě působící třicátník sám sebe na promofotkách instaluje s narůžovo nabarvenou tváří a v podivném obleku do dramatických pouštních scenerií, na textech jeho skladeb i doprovázejícím „vizuálu“ je toho hodně zneklidňujícím způsobem dětinského. Působí občas jako fragmenty nějakého tripu, jasně barevného a zároveň v každém okamžiku hrozícího překlopit se do tmy. Sama Hansonova hudba ale takovou ambivalenci nenese. Je tiše epická a zvukově bohatá, přímočaře emocionální – nikoli prvoplánové „krasosmutnění“, ale cosi směřujícího víc do hloubky. Osamělý mladý muž pod planoucím sluncem. Závěrečné dvě skladby, Another Song from the Centre of the Earth a Pigs, znějí jako opus magnum nějakého ztraceného kluka, zvolna se přelévají mezi mohutností a tichem, zatímco nad nimi poletuje Hansonův křehký hlas. Byl jsem ohromen, když jsem je slyšel poprvé. Ještě pořád jsem.

Rose City Band: Earth Trip

Kdyby The Velvet Underground žili v lese, zněli by podobně jako Rose City Band. Navzdory slovu Band v názvu to není kapela v tradičním slova smyslu. Prakticky všechny party na albech Rose City Band nahrává jeden člověk – Ripley Johnson. Posledních několik let žije v městečku Rose City ve státě Oregon – geneze názvu je zřejmá a nepřekvapivá...

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.