Příliš horké Maledivy. Boj o mocenské pozice v Indickém oceánu

Souostroví Maledivy u Indie bylo dosud pouze položkou na seznamu exotických destinací pro krásnou dovolenou, ovšem na začátku února se nečekaně dostalo do zahraničních rubrik, když tam propukla vážná politická krize. Většina západních médií však ignorovala nebo zlehčovala mezinárodní dimenzi těchto událostí, ač ve skutečnosti patrně jde o jeden z prvků začínajícího soupeření mocností o postavení v Indickém oceánu.

Krize propukla 1. února, když maledivský nejvyšší soud nařídil, že prezident Abdulla Yameen (demokraticky zvolený, ale stále více autokraticky vystupující) má propustit vězněné opoziční předáky. Yameen ale rozhodnutí soudu ignoroval, vyhlásil výjimečný stav a nařídil i uvěznění dvou soudců, mezi nimiž je i jeho nevlastní bratr Maumoon Abdul Gayoom, dřívější prezident země (toto jméno si zapamatujte, bude důležité). Opozice zorganizovala demonstrace a situaci se začali věnovat diplomaté hned několika mocností.

Znepokojení nad situací se vyjadřovalo především v Indii, kde vzrůstá i podezření, že Yameen nejspíše začal hrát velmi vysokou hru, v níž má za zády Čínu. V prosinci 2017 totiž v Pekingu podepsal smlouvu o volném obchodu, čínské ministerstvo zahraničí mu během krize vyslovilo podporu a do Indického oceánu vyplula v polovině února skupina čínských válečných lodí. To pochopitelně vyvolalo velké znepokojení a v Indii i mezi maledivskou opozicí se ozvaly hlasy volající po tom, aby byl proveden „Kaktus číslo 2“.

Krycí jméno „Operace Kaktus“ nesl indický zásah na Maledivách, jenž se odehrál 3. listopadu 1988. Na ostrovech se totiž skupina tamilských žoldnéřů pokusila o převrat, jenž měl odstranit od moci tehdejšího prezidenta. Jeho jméno? Ano, Maumoon Abdul Gayoom. Indové ale tehdy provedli opravdu výtečnou výsadkovou operaci, Tamily porazili a spřátelený režim zachránili. Mohli by nyní ve prospěch Gayooma zasáhnout znovu?

Běžné cvičení, tvrdí Peking

Indie skutečně avizovala, že její armáda má pohotovost, mezitím ovšem fotografie ukázaly, že ona skupina čínských lodí neobsahuje jenom torpédoborce a fregaty, ale i výsadkové plavidlo, jež může pojmout až 800 vojáků. Začaly se objevovat spekulace, že Čína chce intervenovat na straně Yameena či blokovat (hypotetickou) indickou operaci. Potom vyrazily lodě z indických přístavů a začaly se rozmisťovat okolo Malediv, načež čínská plavidla obdržela rozkaz „plnou parou vzad“ a vrátila se zpět do Jihočínského moře.

Peking sice vydal tiskové prohlášení, že šlo jen o běžné cvičení, jaké jeho námořnictvo pořádá v Indickém oceánu už řadu let, kdežto Indové komentovali pohyby svých lodí coby standardní hlídkové plavby, jenže tomu asi věřil málokdo. Čínské tvrzení o cvičení mohlo být i technicky pravdivé, ovšem Yameen prostě mohl načasovat své kroky tak, aby se s plánovaným cvičením kryly. Čína ale každopádně (aspoň prozatím) ustoupila.

Pokud jsou tyto spekulace pravdivé, pak šlo v poslední době již o druhý případ, kdy energický postoj Indie zablokoval snahy Číny získat si mocenské pozice. Poprvé se tak stalo v létě 2017, kdy proběhla krize v pohraničním území Doklam, které si nárokují Čína a Bhútán. Číňané tam začali stavět silnici, jenže Bhútán okamžitě pozval indické vojáky, jejichž přítomnost přinutila Číňany ukončit stavební práce a stáhnout se zpět.

Co přesně se stalo „za kulisami“ sporu o Maledivy, pochopitelně nevíme, nepochybné však je, že Čína průběžně testuje odhodlání Indie a touží získat pozice na její úkor. Hlavním „hřištěm“ je právě Indický oceán, jehož samo jméno musí Peking trochu dráždit. V posledních letech lze každopádně pozorovat čínské snahy budovat si „řetěz“ základen, přístavů a logistických bodů. Ty by mohly usnadnit působení v oceánu, přes který ostatně probíhají důležité obchodní trasy, jež pojí daleký Orient se Středním Východem a Afrikou.

Čína má oficiálně jen jednu zahraniční vojenskou základnu v Džibutsku, ale už si staví druhou v pákistánském Gwadaru a disponuje několika dalšími instalacemi s možností „dvojího užití“. Příkladem mohou být přístavy v Myanmaru, Bangladéši či na Srí Lance. Kromě toho se mluví o plánech Číny vybudovat další základnu v Africe, nejspíš v Tanzanii, kde se hodně daří jejím investicím a kde mj. financovala přístav Bagamoyo.

Čína není sama, kdo chce budovat základny

Čína ale zdaleka není sama, kdo hodlá v Indickém oceánu budovat „řetěz“ základen. Obdobné plány má evidentně též Indie, která už kontroluje blízká souostroví Andamany a Nikobary, má přístup do přístavu Chabahar v Íránu a také do přístavů na Mauritiu a Seychelách. Nejčerstvěji získala možnost využívat Duqm v Ománu, na čemž je ovšem paradoxní, že tuto zónu původně financovaly čínské investice. V roce 2016 navíc Indie podepsala memorandum s USA, které jí dovoluje využívat některé americké základny.

O slovo se ale hlásí i další mocnosti. Téměř „módou“ se stává stavba základen v již zmíněném Džibutsku, kde už mají instalace USA, Čína, Japonsko a několik zemí Evropské unie. Nově se tam buduje základna Saúdské Arábie a zvažuje to Egypt, Turecko a Rusko. A aby toho nebylo málo, Spojené arabské emiráty používají základny v Eritreji a Súdánu, ve druhé zmíněné zemi navíc sídlí i Turci, kteří mají základnu také v Kataru.

Silnou přítomnost v Indickém oceánu si pochopitelně udržují také USA, které mají k dispozici ostrov Diego Garcia. Nenápadným, avšak potenciálně velice významným hráčem je Austrálie, jíž na jihovýchodě Indického oceánu patří Kokosové ostrovy. Není patrně náhoda, že nedávno začala modernizace tamní australské základny. Pozvolna se začínají rozhlížet rovněž jiné státy ze skupiny regionálních velmocí, např. Írán, Pákistán a Indonésie. Prostě se zdá, že se Indický oceán začíná měnit v opravdu multipolární „hřiště“.

Stavba vojenských základen se nejčastěji zdůvodňuje nutností zabezpečit již zmíněné námořní obchodní trasy před piráty. V maličkém Džibutsku, které dovede více než dobře zpeněžit svou výjimečnou polohu (nic jiného koneckonců nemá), to začalo přesně tímto. Z ryze racionálního hlediska se nelze divit, že asijské mocnosti potřebují nějak střežit tato spojení, neboť na ropě a plynu ze Středního Východu jsou závislé. V případě Číny pak jde pochopitelně i o Afriku, kde se řada států začíná ocitat v roli čínských „skoro-kolonií“.

Mnohé africké země zpočátku vítaly příchod Číňanů, kteří (na rozdíl od západních diplomatů) nikoho nepoučovali o lidských právech a mohutně investovali do infrastruktury. Potom ovšem ono nadšení poněkud upadlo, když se ukázalo, že Čína chce hlavně levné suroviny a odbytiště pro své zboží, tzn. vlastně totéž jako kdysi evropské koloniální velmoci. V Africe již zazněly i hlasy, že Číňané se k místním chovají hůř než běloši.

Zdrojem znepokojení jsou i zdánlivě impozantní čínské půjčky a úvěry pro země třetího světa. Západní státy a banky jim už půjčovat nechtějí, zatímco Čína ochotně „sype“. Naneštěstí však soudruzi z Pekingu neoplývají přílišnou ochotou čekat a odpouštět, jelikož ve smlouvách mají často velice tvrdé podmínky. Nedávno se o tom přesvědčila Srí Lanka, jež nedokázala splácet, takže musela pronajmout Číně na 99 let přístav Hambantota. Kolik takových klauzulí ukrývají smlouvy Pekingu a zadlužených afrických států?

Právě expanze Číny však zaručeně nejvíce vadí konkurenčním mocnostem, především čtveřici USA, Austrálie, Japonsko a Indie. Velitelé jejich loďstev obnovují dřívější čtyřstranná jednání na téma situace v Indickém oceánu. Stačí pohled na mapu, aby bylo zjevné, že spolupráce této čtveřice by mohla (v hypotetickém případě nějakého konfliktu) celkem snadno blokovat trasy, bez kterých by čínskou ekonomiku čekal „náraz do zdi“.

Nelze se proto divit, že se pozornost velmocí upřela na Maledivy. Již podpis dohody o volném obchodu s Čínou vyvolal v Indii znepokojení, ještě daleko horší však byla představa, jak se na souostroví vyloďuje čínská námořní pěchota. Od prezidenta Yameena i od Pekingu by posléze přišlo prohlášení o „dočasném působení malého počtu mírových sil“ a za rok či dva by (takřka na dohled od indických břehů) začala růst čínská základna. Možná je to silně přehnaný scénář, ale Indové berou tuto hrozbu naprosto vážně.

Zastánce Číny může samozřejmě namítnout, že Peking chce pouze střežit své (zcela legitimní) obchodní zájmy v Asii a Africe, kdežto Maledivy jsou suverénní země, jež má právo podepsat s kýmkoli smlouvu o čemkoli. To koneckonců může být pravda, jak však dobře víme, velmoci na takové věci zpravidla moc nehledí. Sama geografická pozice Malediv je zkrátka předurčuje k tomu, aby se teď staly předmětem zájmu velmocí.

Vyskytují se již předpovědi, že se Indický oceán stane bojištěm nové války mezi Čínou a Indií (a)nebo různými aliancemi mocností a muslimských států. Rozbuškou by se údajně mohlo stát základnami už takříkajíc „přeplněné“ Džibutsko či další základny na africkém pobřeží, jelikož právě tam se může nalézat jedno z budoucích válčišť konfliktu, ve kterém se již dnes angažuje mj. Saúdská Arábie, Emiráty, Katar, Turecko a Írán.

Nesporným faktem je, že muslimské státy si opravdu začínají budovat v regionu pozice, avšak hlavní rovinu střetu reprezentuje expanze Číny, proti níž se vymezuje Indie (s podporou USA, Austrálie a Japonska). Tento konflikt teprve začíná, neboť ani jedna z asijských velmocí zatím nedisponuje dost pevným „řetězem“ instalací pro rozsáhlejší námořní operace, jenže budování základen běží zrychlujícím se tempem. Nebuďme proto překvapeni, pokud se Maledivy znovu objeví na předních stránkách zahraničních rubrik.