Nové čínské rakety. Reálná hrozba, nebo důmyslný bluf?

Koncem roku 2017 se vyskytly zprávy, podle kterých Čína v listopadu provedla zkoušku nové balistické rakety DF-17, jež místo klasické hlavice nese hypersonické klouzavé těleso. Údajně už se jednalo o test zbraně připravené k zavedení do služby, což by z ČLR udělalo první zemi, která by měla bojeschopný hypersonický útočný prostředek. Jaký vliv to může mít na soudobé mocenské „přetlačování“ Pekingu, Moskvy a Washingtonu?

Nesporným faktem je, že čínský arzenál balistických střel má velký a rostoucí význam. Ten se potvrdil už dne 31. prosince 2015, kdy se raketové síly staly úplně samostatnou složkou; dříve šlo o součást pozemní armády s oficiálním označením „Druhý dělostřelecký sbor“. Čína dobře chápe potenciál raketových zbraní, jejichž kořeny ostatně leží na jejím území, navíc má oproti USA a Rusku obrovskou výhodu v tom, že není vázána smlouvou INF, která zakazuje vývoj a výrobu raket s maximálním dosahem mezi 500 a 5500 km.

Čínské raketové síly tak disponují pozoruhodně širokým spektrem balistických střel, do něhož patří mj. typy krátkého doletu DF-11, DF-15 a DF-16, zbraně středního doletu DF-21 a DF-26 a mezikontinentální střely DF-31 a DF-5. Poslední uvedený typ je vypouštěn z podzemních sil a ještě má kapalné palivo, avšak všechny ostatní již mají mobilní vypouštěcí zařízení a motory na pevné palivo. Vysoká pohyblivost a krátký čas příprav k odpálení znamenají, že Čína může pohotově reagovat a provést rychlý první i odvetný úder.

V letošním roce by arzenál měla obohatit nová mezikontinentální balistická střela DF-41, jejíž vývoj se táhne od 90. let. Zjevně jej provázejí problémy, a dokonce se hovořilo o jeho zrušení, po zhruba osmi zkouškách je však zřejmé, že se „jednačtyřicítka“ přece jen dostane do služby. Vyspělá střela s dosahem snad až 15 000 km se už má zcela vyrovnat nejlepším typům dalších velmocí, jako je ruský Topol-M či americký Minuteman III.

Na cíl má přepravovat několik samostatných manévrujících hlavic a kromě základní verze, jež vzlétá z těžkého terénního podvozku, se pracuje na variantě pro železniční vagóny. Dá se však očekávat, že zavádění DF-41 bude probíhat pomalu, a tudíž primární mezikontinentální zbraní ČLR zůstane osvědčená DF-31. Ta se ostatně nedávno dočkala i důležité modernizace, jelikož do výzbroje vstoupila varianta DF-31AG, která užívá samohybný terénní podvozek, zatímco u původní podoby se jedná o tažený silniční návěs.

Nejsou to však mezikontinentální balistické rakety, které v případě ČLR obvykle budí největší strach. Daleko více se mluví o raketách krátkého a středního doletu, jichž se ve službě nalézají stovky, podle některých odhadů je to možná přes 2000 kusů. Jistě není třeba zdůrazňovat, jaké nebezpečí mohou představovat pro Tchaj-wan i americké vojenské základny ve východní Asii a Pacifiku. Je velmi příznačné, že jedna z nejmodernějších raket DF-26, která nabízí dostřel až 4000 km, dostala strašidelnou přezdívku „Guam Killer“.

Snad vůbec nejčastěji se však zmiňuje raketa DF-21, jejíž nejvýkonnější verze má maximální dosah okolo 1700 km. Právě na základě této konstrukce vznikla zbraň, o níž se hodně diskutovalo na konci minulé a začátku této dekády, a sice protilodní balistická střela. Čína totiž upravila svou DF-21 do provedení DF-21D se speciální manévrující hlavicí, která má být schopna zasahovat i rozměrné pohyblivé cíle, především válečné lodě.

Nikdo nepochyboval, že jde o prostředek, jenž by se mohl stát „stříbrnou kulkou“, jež by měla překonat systémy obrany amerického námořnictva a zasáhnout letadlovou loď. Střela DF-21D se již několik let nachází ve službě a čínská média si ji takřka „hýčkají“, jenže mezi experty se dosud ani zdaleka nedosáhlo shody na tom, do jaké míry může být tato zbraň skutečně účinná. Navádění balistické hlavice na pohyblivý (byť rozměrný) cíl je totiž extrémně náročný proces, v němž i nepatrná chybička může způsobit úplné minutí cíle.

Pořád se debatuje o tom, zda by DF-21D mohla opravdu zaznamenat přímý zásah a dosáhnout potopení letadlové lodě US Navy. Je ovšem pravděpodobné, že její přesnost postačuje k tomu, aby mohla letadlovou loď velmi poškodit hlavicí s plošným účinkem, jako je mj. kontejnerová nebo elektromagnetická pulsní. Zcela nepochybné však je, že u amerických admirálů vyvolala reakce, které neměly daleko k panice. Dokonce se tvrdí, že patřila i mezi hlavní argumenty při prosazování změn v programu konstrukce plavidel.

US Navy se totiž rozhodlo hodně zredukovat plány výstavby nových torpédoborců Zumwalt a místo nich stavět další modernizované lodě osvědčené třídy Arleigh Burke. Ty totiž zajišťují i ničení balistických cílů, protože mohou nést protiraketové střely SM-3, zatímco Zumwalt tuto schopnost (zatím) nemá. V konfliktu s Čínou by právě tyto rakety představovaly takřka jediný prostředek obrany proti čínským střelám DF-21D.

Nesmí se však zapomínat, že mezi důležité prvky čínské vojenské strategie tradičně patří i lest a klam. Ti, kdo zpochybňují reálnou účinnost čínské protilodní balistické střely, zároveň tvrdí, že ze strany Pekingu šlo od začátku o důmyslný „bluf“, jenž dosáhl svého cíle, tedy vystrašení amerických admirálů. Ti totiž budou vždycky váhat, jestli mají poslat americké lodě do pásma dosahu DF-21D, např. ke Tchaj-wanu. A navíc již vznikla i protilodní verze rakety DF-26, jež má oproti „jedenadvacítce“ dolet více než dvakrát delší.

Dalším velikým „strašákem“ se stávají hypersonické zbraně, tj. prostředky dosahující více než pětinásobku rychlosti zvuku, a to ve vodorovném či klouzavém letu. Do této kategorie náleží i nová střela DF-17, což je údajně modifikace rakety středního doletu DF-16, jež místo klasické hlavice nese hypersonický kluzák, dosahující prý až desetinásobku rychlosti zvuku, tzn. okolo 12 000 km/h. Dolet této zbraně činí snad až 2500 km.

Zprávy o vývoji a zkouškách hypersonických zbraní v Číně přicházejí už řadu let. Odehrálo se mj. několik testů tělesa DF-ZF alias Wu-14, není ovšem jisté, zda jde o stejný prostředek, jaký se nachází i na střele DF-17. Ta už by každopádně měla být zbraňovým systémem způsobilým pro vstup do služby, nikoli jakýmsi experimentem. ČLR je tak na cestě k tomu, aby jako první země na světě zařadila do výzbroje hypersonický útočný prostředek, což by se nesporně velmi silně podepsalo na dalším vývoji vojenské techniky.

Soudobé komplety protivzdušné a protiraketové obrany totiž zkrátka nejsou stavěné na to, aby si spolehlivě poradily s hypersonickými prostředky. Ty nejmodernější systémy (jako americký THAAD či ruský S-400 Triumf) by jim nejspíše mohly vzdorovat jen v omezené míře a drtivá většina obranných systémů by neměla prakticky žádnou šanci. Lze říci, že hypersonické střely představují (pro tuto chvíli) převahu útoku nad obranou.

Také proto se jejich vývoji intenzivně věnují i další státy. Dá se uvést např. americký pokusný prostředek FALCON nebo ruské těleso Ju-71, jež by se mělo používat na mezikontinentálních balistických raketách, avšak na podobných programech pracují rovněž mj. Němci, Australané, Japonci či Indové. Podle řady expertů reprezentují hypersonické prostředky nesmírně důležitý směr a jednu z klíčových technologií příštích válek.

To však zcela zákonitě vede i k vývoji obranných prostředků. Americký komplet THAAD-ER a ruský S-500 Prometej tedy budou schopny takové zbraně efektivně ničit, navíc se hodně sází na potenciál nových fyzikálních principů, jako jsou lasery a elektromagnetická děla, a proto je otázka, jak dlouho může dominance hypersonických zbraní přetrvat. Je ale pravděpodobné, že se mohou stát (podobně jako kdysi balistické střely) předmětem dalších mohutných závodů ve zbrojení mezi starými i novými (super)velmocemi.

V případě Číny navíc existují obavy, že si tyto technologie takříkajíc nenechá pro sebe a stane se také jejich dodavatelem pro další země. ČLR má totiž rozsáhlou historii vývozu raketových technologií, ačkoli je paradoxní, že jejich příjemci jsou velmi často státy, které se pokládají za (víceméně) spojence Západu, např. Pákistán, Turecko či Saúdská Arábie (ta koupila dokonce i rakety DF-21). Nejnověji je to Katar, jenž nedávno vyslal svým arabským konkurentům velmi důraznou zprávu v podobě pořízení čínských raket SY400.

Domácí vývoj a možný export hypersonických zbraní proto vyvolává obavy, které se zákonitě promítají do návrhů takové aktivity nějak omezit, např. formou kontroly exportu technologií a materiálů, jež jsou pro tyto programy nezbytné. Historie ovšem nabízí dost důkazů pro skepsi, protože jakékoli omezení je pouze tak silné, jak silná je ochota velmocí ho dodržovat. Ostatně i Čína nejednou porušila raketový exportní režim MTCR.

Kauza protilodní balistické rakety navíc nabádá k jakési zdrženlivosti. Přestože Čína zaručeně udělala velký pokrok, je stále dosti diskutabilní, kdy bude hypersonická střela DF-17 skutečně spolehlivě bojeschopná. Logicky se tu nabízí vysvětlení, že se opět jedná o (alespoň částečný) psychologický trik, který má zejména vystrašit mocenské soupeře. Zde patrně stojí za zmínku, že podobné znepokojení tiše narůstá také v Rusku, jelikož Kreml jistě chápe, že by ony stovky nebo tisíce raket mohly klidně zamířit i na Sibiř.

Někdy dokonce zní názor, že právě hrozba z Číny stojí za soudobými „tanečky“ USA a Ruska kolem dohody INF. Obě velmoci by od ní rády odstoupily, aby mohly vyrábět rakety, které by se staly protiváhou těch čínských, jenže ani jedna to nechce veřejně přiznat a ani jedna nechce být tou, která smlouvu opustí jako první. Rozšiřování čínského arzenálu však znamená vyšší a vyšší tlak, takže je možná již pouze otázkou (krátkého) času, než starosti o diplomacii a image ustoupí tvrdé vojensko-politické realitě mezinárodní scény.