Politolog Jonathan White: Ani krizi nazmar

Krize eurozóny obohatila jazyk o řadu nových pojmů jako záchranné balíčky a programy, euroval, trojka. Politolog Jonathan White vzbudil v roce 2015 pozornost studií Emergency Europe, v níž analyzoval, jak se spolu s řešením krize usadil v evropské politice nový způsob rozhodování. Dal by se nazvat politika krizového či výjimečného stavu: kritická situace si žádá mimořádné kroky, při nichž se ve jménu existenčního ohrožení porušují psané i nepsané normy. Podobné jevy bylo možné sledovat i v USA po roce 2001. Výjimečnost se stává typickou. Západ se stále hlásí k demokracii a vládě práva, ale nakolik je takovýto způsob vládnutí ještě demokratický?

Když jsem začal číst vaši studii, vzpomněl jsem si na ředitelku Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeovou, která v roce 2010, když byla ještě francouzskou ministryní hospodářství, prohlásila: „Porušili jsme všechna pravidla, protože jsme chtěli sjednotit řady a skutečně zachránit eurozónu.“ A řekla to zjevně s hrdostí.

Ano – a důležitá na tom je i ta hrdost nebo přinejmenším předvádění toho, že se obcházejí pravidla. V případě Evropské unie je podstatné, že máte vlastně dvojí publikum. Jednak samozřejmě obyvatelstvo členských států, ale taky investory a experty na trhu. A tomuto druhému publiku potřebujete ukázat, že se nehodláte nechat omezovat, že se nestanete rukojmím pravidel a minulosti, že se nebojíte dělat věci jinak, vzepřít se očekáváním. Ten výrok je zajímavý tím, že ukazuje, že to nebylo skryté, a tedy že to nebyl žádný skandál, za jaký by porušování pravidel bylo považováno v domácí politice.

Jde aktérům o to, aby nebyli považováni za impotentní byrokraty?

Ta skupina, která v tomto krizovém módu vystupuje do popředí, je často označována za technokraty. Na jedné straně by se dalo říct, že technokrati jsou trochu jako byrokrati, postupují mechanicky, podle pravidel a precedentů. Ale technokracie má i jiný aspekt, a to expertní znalost, která vám umožňuje myslet za pochodu a vědět, kdy je třeba odložit příručku a jednat jinak.

Nevyvíjela se celá Evropská unie taky v sériích krizí, v nichž vznikaly nové instituce?

Ano. Jean Monnet ve svých pamětech říká, že pěstoval atmosféru mimořádné situace, aby přiměl lidi velmi různého původu pracovat společně, efektivně a kreativně. Ale v 90. letech k tomu přistoupilo ještě něco jiného – vzestup určité kultury řešení problémů. V ní ten, kdo rozhoduje, nemá ani tak být věrný politickým programům, ale řešit problémy vládnutí, správy, „governance“, jak se v odborné literatuře říká. Vzestup „governance“ jako způsobu porozumění role rozhodování v 90. letech velmi snadno pasuje do nouzového pojetí. Když svět vidíte jako sérii problémů, jež je třeba vyřešit, tak se neopíráte o minulost ani o představy o zákonech, ale orientujete se na to, co v určité situaci vede k vyřešení problémů. Jako známku toho můžete vidět vytlačení právníků ekonomy v důležitých institucích. Sociologové by vám řekli, že koncem 80. let bylo ještě hlavním studijním oborem v životopisech lidí pracujících v Evropské komisi a jiných nadnárodních institucích právo, ale v 90. letech se to začalo měnit ve prospěch ekonomiky. A myslím, že tento biografický posun koresponduje s větší ochotou ospravedlňovat rozhodnutí poukazy na mimořádnou situaci, jež velí nedržet se příručky, jak to popsala Lagardeová. Tomuto světu se to jeví mnohem snazší než právnickému světu…

… i když Lagardeová je zrovna profesí právnička.

Ano, ale v postavení, kde je její ekonomická funkce důležitější než právnická kvalifikace.

Kredibilita ekonomů ovšem po finanční krizi utržila velké šrámy. Pozorujete, že by to mělo na události, jaké studujete, vliv?

Občas narazíte na termín „koercivní (donucovací) liberalismus“. Je možné sledovat vývoj neoliberální doktríny, jak byly uplatňovány v posledních třech desetiletích, jako pohyb od neoliberalismu přesvědčení – to je to, čemu se říká taky washingtonský konsenzus, který věří v privatizaci a tržní řešení i mimo oblasti, kde se uplatňování trhu předpokládalo. V posledních deseti letech můžete sledovat odklon směrem, který by se dal popsat jako mechanické, nepřesvědčené uplatňování téhož. Politiky, které se zavádějí, jsou třeba nakonec podobné, ale nemají už stejný intelektuální základ. A více se spoléhají na donucovací intervence. Tam, kde se dříve doufalo, že vznikne spontánní řád, jsou dnes státy nuceny, aby ho zajistily.

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.