V roce 2018 méně skákejme na špek

Novoroční komentář začnu malou reklamou na rozhovor, který vyjde v prvním lednovém čísle Týdeníku Echo. Je s rakouským filozofem Robertem Pfallerem a týká se neuspokojivého stavu, v němž se ocitl soudobý Západ. Místo aby se řešily základní spory, které byly podstatou souboje v době, kdy proti sobě stály klasická levice a klasická pravice, se s neuvěřitelnou vehemencí řeší genderové záchodky.

Pfaller říká: „Lidé jsou systematicky vedeni k tomu, aby se co nejvíc rozčilovali nad co nejmenšími detaily, jen aby proboha nepřišli na myšlenku, že by je mohly vzrušovat větší, důležitější otázky.“ Pohlédneme-li na dění v České republice i ve světě na konci roku 2017, máme pro Pfallerovu teorii téměř nepřehlednou masu materiálu. Nemusí to vždycky být nejmenší detaily a nemusí to být výsledek něčí systematické práce, ale nepoměr, s níž ve veřejné debatě zástupná témata vytlačují ta skutečná, tu je.

Už dva měsíce jsme ve víru kampaně k prezidentským volbám. Kontrastuje to s kampaní před volbami parlamentními v říjnu, která sice trvala déle, ale byla tentokrát zvláštně nedomrlá a dramatu postrádající.

Jakého prezidenta budeme mít, je sice důležitá věc, přesto o několik úrovní níž než složení vlády a v tomto případě osoba premiéra. O něm loni vyšly dvě důležité knihy: Boss Babiš Jaroslava Kmenty a Žlutý baron autorské dvojice Zuzana Vlasatá / Jakub Patočka. Čtenáři obou lze garantovat, že i když měl pocit, že se v zákrutách podnikatelské minulosti premiéra vyzná a že už má v sobě přebabišováno, udělá na něj četba zásadní dojem a prezidentské volby mu za situace, kdy vládu řídí něco takového jako Babiš, budou připadat jako událost nižšího řádu.

Další příklad, který se hodí do Pfallerova teorému – kauza komunistického poslance Zdeňka Ondráčka. Že tento bývalý příslušník Pohotovostního pluku VB kandiduje na předsedu komise pro dohled nad GIBS, vyprovokovalo vlnu občanského nesouhlasu, jeden z prezidentských kandidátů to „řešil“ dokonce přítomností na divácké galerii ve sněmovně. Že Pohotovostním plukem v letech 1988 a 1989 prošel i čerstvý ministr vnitra Lubomír Metnar, je informace veřejná, ale nevzbudila zatím pozornost žádnou. Přitom Metnar v situaci, kdy předsedu vlády trestně stíhá policie, je po premiérovi klíčová postava vlády.

V kolektivní preferenci pro zástupná témata nejsme sami, máme tu i příklady ze světa: v USA především pátrání po stopách spolupráce mezi týmem Donalda Trumpa a Ruskem. Měsíc od měsíce je nepoměr mezi vynaloženými prostředky a průběžnými výsledky křiklavější a neudržitelnější. Je to hon na fiktivního strašáka, který nabyl mccarthyovských rozměrů. Trump jakoby ve volném čase, kdy se nemusel bránit mediální palbě, prosadil zásadní daňovou reformu.

I v Evropě, v jejím politickém provozu, je kandidátů na Pfallerův teorém celá řada. Mě osobně fascinuje, s jakou vervou Evropská komise, která se pochopitelně obává rozkladných tendencí v EU, řeší justiční reformu v reakčním Polsku a jakou měrou se obává toho, že by polští politici měli větší vliv na výběr soudců, kterýžto stav je v některých klíčových státech EU standardní. A řeší Polsko ve chvíli, kdy je v přímém přenosu radikálně zpochybněna územní jednota Španělska, a necelý půlrok před volbami, které mohou přinést politické zemětřesení v další zásadní zemi eurozóny, Itálii.

Nebo Německo, kde podle nejnovějších dostupných údajů, tedy za rok 2016, je kriminalita cizinců (přičemž každý ví, že se tím rozumí žadatelé o azyl) 5x větší než domácích, ale střední proud v médiích řeší naštěstí téměř neexistující fašizující teroristy, dokonce do té míry, že o nich pojednává nový díl seriálu Místo činu.

Nebo Švédsko, kde předseda vlády velkou část novoročního projevu věnuje problému znásilnění, a to i v trvalých vztazích včetně manželství (před deseti dny byl  k tomu přijat zákon), ale vznik velkých středověkých enkláv třeba v Malmö, kde ve většině muslimských rodin tvoří ženy příslušníky druhé kategorie, ignoruje.  

Vyskytlo se někdy v historii současně tolik náhradních témat, která vytlačují ve svém oboru nějaké téma o stupeň důležitější? Je to podstatná otázka, lidská pozornost má přirozeně omezenou kapacitu. Pokud by se v roce 2018 podařilo tento čím dál absurdnější rys našeho světa zatlačit do defenzivy, nebude to ztracený rok.