Chytrý babyboom. Máme nejméně bezdětných žen z celé Evropy

Magazíny a weby jsou plné příběhů o vzdělaných, v kariéře úspěšných ženách, které kolem pětatřiceti nemají děti. V některých případech si uvědomují tikot biologických hodin. V jiných už působí dojmem, že na roli matky rezignovaly. Víc než popis české reality jsou to spíš pokusy přes příběhy, které se vždycky podaří najít, roubovat západoevropskou, především německou realitu do tuzemských poměrů.

Vychází se z jednoduchého srovnání míry porodnosti, která je téměř ve všech zemích Evropské unie s výjimkou Francie pod kritickým číslem dvě děti na ženu. Na jednu Češku vychází v průměru skoro stejný počet dětí jako na jednu Němku. U nás podle posledního srovnání Eurostatu dosahuje míra porodnosti 1,6 dítěte, v Německu 1,5.

Jenže pohled pod tato velmi obecná data ukazuje úplně jiný příběh. V Česku se v posledních letech na rozdíl od jiných evropských zemí skoro nezvyšuje počet žen, které jsou v padesáti letech (ve věku, kdy už se až na vzácné výjimky matkami nestanou) bezdětné.

V posledních patnácti letech naopak prudce roste počet dětí, které se rodí ženám s diplomem. Výraznou roli sehrává to, že stále přibývá žen s vysokoškolským titulem ve věku, kdy se stávají matkami. Ten růst je ale pomalejší než vzestup celkového počtu dětí, které se rodí matkám s nejvyšším vzděláním. „Ukazuje se, že řada žen odkládá mateřství do vyššího věku. Pak ale mají víc dětí v rychlém sledu za sebou,“ říká Petr Fučík z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Data o vývoji společnosti jeho slova přesně potvrzují.

Nejméně bezdětných v Evropě

Začněme mýtem o rozrůstající se bezdětnosti. Začátkem loňského roku publikoval český demograf Tomáš Sobotka, který působí ve Wittgensteinově centru pro demografii a globální rozvoj lidského kapitálu ve Vídni, rozsáhlou studii Childlessness in Europe: Reconstructing Long-Term Trends Among Women Born in 1900–1972 (Bezdětnost v Evropě: Rekonstrukce dlouhodobých trendů v generaci 1900–1972). Ta je v poslední době široce citovaná v různých západních médiích. A je z ní vidět řada zajímavých trendů, které vyvracejí mýty, jež formují společenskou debatu. Třeba ten, že bezdětné ženy jsou jistým dekadentním fenoménem posledních let. Data přitom ukazují, že z delšího historického pohledu za sebou mají všechny evropské země období, kdy bez dětí zůstávalo mnohem víc žen než dnes. Pravda ale je, že zhruba od ročníku 1945, tedy generace žen, jimž je dnes třiasedmdesát, přibývá v západní i východní Evropě bezdětných dam. V různých dobách se objevují výkyvy. Trend ale právě od této generace míří k čím dál většímu počtu žen, které se nikdy nestaly matkami.

Dalším mýtem je pohled na Evropu jako celek se stejným příběhem a se stejnými životními vzorci. Počet bezdětných žen se přitom velmi výrazně liší. V Česku jich je dlouhodobě téměř nejméně z celé Evropy. Spolu s Lotyši jsme jedinou zemí, kde zůstává v generaci narozených v roce 1968 bez dětí méně než deset žen ze sta. Pro srovnání: v katolické Itálii nebo Španělsku je to přes 20 procent. Ve Švýcarsku a Rakousku těsně pod dvaceti procenty. Ve Francii, která má jinak nejvyšší porodnost z Evropské unie, je bez dětí necelých 15 procent žen, stejně jako ve Švédsku. Vůbec nejvíc z celé Evropy jich je ale v Německu. Děti tam nemá každá čtvrtá žena. V bezdětnosti jsme my a Němci v Evropě přímými protiklady.

Přibývá dětí ze vzdělaných rodin

Bezdětná nositelka vysokoškolského titulu opravdu není typickým českým životním vzorcem. Právě naopak. V posledních zhruba patnácti letech prudce přibývá dětí, které se rodí vzdělaným ženám. V roce 2002 se celkově v České republice narodilo 92 786 dětí, vysokoškolačky přivedly na svět 10 656 z nich. To znamená, že jen jedenáct ze sta narozených dětí mělo vysokoškolsky vzdělanou matku. Podle dlouhodobého trendu (v Česku stejně jako jinde na Západě si lidé zpravidla hledají životní partnery z podobných sociálních skupin) se dá odhadovat, že tyto děti měly i podobně vzdělané otce. Loni zesnulý sociolog Ivo Možný volbu životních partnerů tradičně komentoval slovy. „Chytří si berou chytré a mají spolu chytré děti.“ Proto demografové považují za nebezpečný trend, když na rodičovství rezignují lidé z nejvyšších a nejvzdělanějších společenských vrstev. Německý ekonom, sociální demokrat a bývalý člen bankovní rady Bundesbanky Thilo Sarrazin ve svém provokativním bestselleru Německo se likviduje (2010), kterého se prodalo přes milion výtisků, navrhuje speciální finanční motivaci pro vysokoškoláky, kteří se rozhodnou mít děti.

Česká data ukazují, že míříme úplně jiným směrem než Německo. Od výše zmíněného roku 2002 se počet dětí vysokoškolaček téměř zdvojnásobil. V roce 2008 se v Česku narodilo 119 570 dětí. To je dosavadní rekord. Vysokoškolačky jich přivedly na svět 21 190. Osmnáct ze sta dětí mělo matky z nejvyšší společenské vrstvy. Trend dál sílil. Předloni přišlo na svět 112 663 dětí. Vysokoškolačkám se narodilo 30 434 z nich. Už téměř 28 ze sta dětí má matku vysokoškolačku.

Dá se to samozřejmě vysvětlit masovým rozmachem vysokoškolského vzdělání. Ještě v roce 2005 mělo v generacích, kdy se ženy nejčastěji stávají matkami, tedy mezi 25 a 34 lety, podle statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Education at a Glance vysokoškolské vzdělání 14 procent lidí. V roce 2016, za něž jsou poslední, výše citovaná dostupná data, to už bylo 31 procent. Dá se tedy říct, že počet vysokoškolsky vzdělaných matek kopíruje podíl narozených dětí.

Děti po třicítce a rychle za sebou

Zároveň to ale ukazuje, že vyšší vzdělání není třeba na rozdíl od Německa protikladem touhy po mateřské roli. Vzdělaným Češkám se podobně jako třeba Francouzkám zjevně daří kombinovat dítě a kariéru. Tady bohužel nejsou k dispozici přesná data. Dá se ale předpokládat, že ženy, které roky investovaly svůj čas a energii do studií, chtějí i poté, co mají děti, svoje znalosti a schopnosti využívat.

Z dostupných dat se dá s jistou mírou zjednodušení poskládat obrázek typické české vzdělané středostavovské rodiny. Je to pár, nikoli nutně manželé. V manželství se dnes už rodí méně než polovina dětí a jejich počet stále klesá. Loni se v manželství narodilo jen 57 930 dětí z celkového počtu 112 663. Vzestup počtu mimomanželských dětí je trvalým trendem a nic na tom nemění ani to, že se stále víc dětí rodí vzdělaným matkám. Sociologové nejen v Česku, ale i v mnoha západních zemích roky upozorňují, že s mírou vzdělání a příjmů roste i touha po svatbě. Česká demografická data za poslední roky jasně ukazující narůstající počet dětí vzdělaných žen bohužel tento trend nepotvrzují.

Typický pár si dnes většinou pořizuje děti až po třicítce. Téměř polovinu všech loni narozených dětí, přes 58 tisíc ze 112 tisíc, přivedly na svět matky mezi třiceti a devětatřiceti lety. Tato skupina se stále rozšiřuje od pádu železné opony v roce 1989. Dětí narozených ženám mezi dvacítkou a třicítkou naopak výrazně ubývá. Loni to bylo už jen přes 46 tisíc. Za posledních dvacet let přibývá dětí čtyřicátnic. Jejich počet ale stále není tak vysoký, jak by se z počtu celebritních starších matek prezentovaných v různých lifestylových časopisech mohlo zdát. Ještě v roce 2000 se matkám z generace 40 až 44 let narodilo jen 991 dětí. Loni už to bylo 3780 dětí. Starší matky ale nejsou žádný unikát současného dekadentního Západu a produktů moderního zdravotnictví. Až do začátku sexuální revoluce šedesátých let, která přinesla mimo jiné antikoncepci, se čtyřicátnicím rodilo výrazně víc dětí než dnes. Novodobé statistiky začínají rokem 1950. Zrovna v tom roce se matkám mezi čtyřiceti a čtyřiačtyřiceti lety narodilo 6370 dětí, téměř dvojnásobek dnešního počtu. Pak porodnost v této věkové skupině klesá až na 1117 dětí v roce 1960. Mimochodem, vůbec nejvíc dětí matkám z generace ještě o jedno patro starší (mezi pětačtyřiceti a devětačtyřiceti lety) se narodilo také v roce 1950. Bylo to 469 dětí. V roce 2016 jen 160 dětí. Byly to přitom roky s dost primitivní medicínou bez všech technických vymožeností typu umělého oplodnění, které dnes pomáhají k dětem řadě starším matek. Kolem čtyřicítky byly ale na rozdíl od současnosti unikátem ženy, které v tom věku přivedly na svět své první dítě. Většinou to už byly matky početných rodin.

Odkládání prvního dítěte až za hranu třicítky zmenšuje odstupy mezi sourozenci. Lidé vědí, že okno příležitosti, kdy mohou mít děti, se může rychle zavřít. A tak si je pořizují v menších odstupech, než to bylo v dobách, kdy zakládali rodiny dříve. Typická česká rodina se s babyboomem vzdělaných matek postupně proměňuje od modelu jedno dítě ke dvěma dětem. Rodiny se třemi a více dětmi jsou stále výjimkou a příliš se to nemění. Počet dětí, které se narodily svým matkám jako třetí v pořadí, se během celých téměř třiceti let od roku 1989 mění jen velmi málo. V roce 1989 jich přišlo na svět přes 14 tisíc. Loni necelých 12 tisíc. Nejnižší počet třetích dětí do rodiny bylo necelých 9 tisíc dětí v roce 1989. Počet čtvrtých dětí v rodině po celých skoro třicet led od sametové revoluce osciluje mezi dvěma a třemi tisíci ročně.

Demografové ale děti v rodině počítají jen podle toho, kolikáté je to dítě pro matku. Do statistik se proto nedostanou případy, kdy mají muži děti s více ženami, ani různé poslepované rodiny, do nichž partneři přivádějí děti z předchozích vztahů. Výrazně více třetích dětí mají ženy, které žijí v manželství. I jejich počet ale neustále klesá.

Životní vzorce, pokud jde o velikost rodiny, jsou tak stabilní, až se dá říct, že o demografickém vývoji Česka rozhoduje především to, kolik rodin se místo jednoho dítěte rozhodne mít raději děti dvě. Ovlivňuje to především skutečnost, že máme nejméně bezdětných žen z celé Evropy, ale zároveň i velmi málo rodin s více než dvěma dětmi. Podle různých sociologických výzkumů to není tak výrazně vázané na ekonomické nebo sociální poměry rodiny, na vědomí, že už si další dítě rodina nemůže dovolit, jako spíš na představu ideální rodiny. A tím je pro hodně lidí rodina, v jaké oni sami vyrůstali. Velká většina těch, kdo se dnes sami stávají rodiči, sdílela své dětství s jedním sourozencem. Často spíš intuitivně a podvědomě než promyšleně tento model opakují. Podobně se chovají lidé v mnoha dalších zemích.

Vlídná země pro děti

České rodiny se podobají víc jedna druhé než třeba ve Francii, Německu nebo Velké Británii s jejich obrovskými přistěhovaleckými komunitami, které mají k rodině a počtu dětí úplně jiné vztahy než původní obyvatelstvo. Podle německých statistik má kolem 40 procent všech narozených dětí přistěhovalecké kořeny. Němcům bez migračního původu se ročně narodí kolem 400 tisíc dětí. Ve víceméně homogenní české společnosti s minimem lidí s přistěhovaleckými předky je to výše citovaných 112 tisíc dětí. Německo má přitom v této chvíli osmkrát víc obyvatel než Česko. Kdyby se Němcům bez přistěhovaleckých kořenů rodil stejný počet dětí jako Čechům, neměli by jich zmíněných 400 tisíc, ale bezmála 900 tisíc. Němci bez migračního původu tak mají víc než dvakrát méně dětí než Češi, přestože vykazují jako země obdobnou míru porodnosti na jednu ženu. Zhruba to odpovídá tomu, že úkaz Němek, které nemají děti, je dvaapůlkrát častější než výskyt bezdětných Češek.

Ukazuje se, že česká demografická krize, o níž se především v souvislosti se stárnoucí populací a obavami o důchody tolik mluví, je výrazně méně vážná než v řadě zemí západní Evropy. Žádá si proto úplně jinou rodinnou politiku. Na míru a konkrétní potřeby společnosti šitou, nikoli od západních vzorů s úplně jinou strukturou společnosti a životními vzorci kopírovanou. Nepotřebujeme bonusy pro vzdělané ženy, které je budou motivovat, aby měly více dětí. Pokud se model typické české středostavovské rodiny se dvěma dětmi udrží a bude se rozšiřovat do všech společenských vrstev včetně těch nejvyšších a podaří se vytvořit dojem, že rodina se dvěma dětmi není o tolik náročnější, ale hlavně je živější a veselejší než domácnost s jedináčkem, jsme z nejhoršího venku. Podstatné je, aby se k nám nerozšířil západoevropský trend velkého počtu bezdětných žen. Nejsme na tom špatně. Nepotřebujeme žádnou radikální rodinnou politiku motivující lidi ke změně životních vzorců. Hodilo by se spíš přemýšlet na tím, jak udělat zemi pro rodiny s dětmi co nejvlídnější.