Muž, který utekl ze své knížky

Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit.

Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu: Tázal jsem se Aragona / Jestli mohu k Elze / Jít až bude sama doma / Odpověděl Nelze. To nebylo špatné, patnáctiletého intelektuála na sklonku šedesátých let minulého století to s lehkým vtipem utvrzovalo v přesvědčení, že se orientuje.

Ale vzpomínám si, že mě už tehdy víc zaujalo něco jiného, s čím jsem se do té doby nesetkal: dráždivá směs nesmělosti a drzosti, cudnosti a sprostoty, infantilnosti a dekadence. Zuzanka měla pravdu: ty texty se mi líbily. Jen tu a tam mi připadaly kulhavé a neuměl jsem si k nim představit hudbu.

Celý text Přemysla Ruta o Janu Vodňanském najdete v Týdeníku Echo, nebo na stránkách EchoPrime.