Jak Vučić políbil prsten Pekingu
ÚHEL POHLEDU
NOVÉ
Foto: Shutterstock
Koronavirus má první konkrétní geopolitický důsledek. Srbský prezident Vučić vystoupil s projevem, který se dá interpretovat jako jasné distancování se od Evropské unie a políbení prstenu vládcům z Pekingu.
„Jedinou naději vkládáme do těch, kteří nám jako jediní mohou pomoci – do Čínské lidové republiky. Dnes jsem poslal dopis svému drahému příteli a bratru prezidentu Xi s žádostí o pomoc. A Číňané vědí, co to znamená, když někoho označíte za bratra. A to nejen mého osobního přítele a bratra, ale přítele a bratra celé země. “Reagoval v něm na zákaz vývoz zdravotnického materiálu z EU, „od lidí, kteří nám tady drželi lekce o tom, že máme kupovat jejich a ne čínské zboží. Kteří po nás chtěli, abychom měnili podmínky veřejných zakázek, aby cena nebyla jediným kritériem. Když jim byly dobré srbské peníze, tak se měnily podmínky zakázek. A když je nouze, tak jim srbské peníze nejsou dobré.“ „Velká mezinárodní solidarita neexistuje. Evropská solidarita neexistuje. To byla pohádka pro malé děti. Věřím v prezidenta Xi, věřím v Činu, je to jediná země, která nám může pomoci.“
Znělo to jako zoufalé gesto člověka zahnaného do kouta. Gesto, pro které by člověk mohl mít i pochopení. Kdyby… Kdybychom nebyli na Balkáně, kde se lidé zkrátka vyjadřují poněkud emotivněji. Kdyby Vučić sám nebyl přímo mistrem procítěných proslovů. A kdyby ten samý Vučić nezakázal vývoz zdravotnického materiálu ze Srbska jen dva dny předem (na zaplacené dodávky tak čeká třeba Černá Hora). Stejně jako to udělala prakticky každá země v Evropě.
Vučić je ale přes svoje rétorické umění především mistrným pragmatikem, který to umí hrát na všechny strany. Kdysi hřímal v parlamentu, jak není pro Srby problém zabít 100 muslimů za jednoho padlého Srba, teď sed objímá s šejkem Muhammadem bin Zaídem ze Spojených arabských emirátů, se kterým rozjel megalomanský projekt výstavby tzv. Bělehradu na vodě(nové čtvrti na soutoku Dunaje a Sávy). Mimochodem, také ho nazývá bratrem a drahým přítelem. Přátelé se s tureckým prezidentem Erdoganem. Zaujímá poměrně pragmatický postoj k srbské bolavé ráně – ke Kosovu. Podepsal přístupový protokol k Putinově Euro-asijské ekonomické unii a zároveň vždy tvrdil, že jeho cílem je vstup do Evropské unie. Racionálnější pozorovatelé ovšem už nějakou dobu tušili, že s tím vstupem do EU to bude podobně jako se vstupem Turecka. Tedy nekonečné vyjednávání ze setrvačnosti, ale skutek utek, protože to nakonec nechce ani jedna strana.
Vučić je v podstatě autoritativním vládcem, který pokrývá široké politické spektrum. Ovládá média, politiku, nasál pod svá křídla schopné lidi všech politických názorů (i někdejší členy liberálních demokratických stran a hnutí) a rozkročil se tak, že pokrývá skoro vše. V jednu chvíli je tak relativně konstruktivním politikem, který jedná s EU a Kosovem, ve stejnou chvíli jím kontrolovaný bulvár chrlí zpráv jako: „Albánci zaútočí na Srbsko 15. prosince“, „Chorvati se připravují na novou válku“, popřípadě „Kvůli Srbsku se chystá válka Ruska a NATO.“ Pokud nyní Vučić líbá prsten Pekingu, neznamená to, že za půl roku nebude líbat prsten Washingtonu. Pokud to pro něj bude výhodnější a umožní mu to déle se udržet u moci. Jenže nabídne mu Washington (nebo Brusel) něco lepšího?
V jedné věci má totiž srbský prezident pravdu. Pandemie koronaviru odhalila na dřeň, že mnohé v mezinárodní politice byly jen iluze. Iluze zakrytá neschopností pojmenovat věci pravými jmény, neschopností přiznat si realitu a stavěním vzdušných zámků. Krize vždy ukazuje realitu a tou realitou je mimo jiné i to, že státy myslí v první řadě na své občany (jaké překvapení) a postupují pragmaticky ve vlastním zájmu. Jakmile nemají vlastní lidé roušky, jsou řeči o evropské solidaritě skutečně jen pohádkou pro malé děti.
Pokud i do Itálie (natož do Srbska) musí dodávat pomoc Čína, je to snad minimálně k úvaze, zda jsme to s přesunem výroby skoro všeho do Číny trochu nepřehnali. Bylo to příjemné, bylo to levné, ale za všechno se nakonec platí. A to v té nejméně vhodné chvíli. Pokud nás Číňané vytlačují i z míst jako je Afrika (kde může Západ navázat na dědictví kolonialismu v podobě společného jazyka, převzatého politického, právního a vzdělávacího systému a rozsáhlé diaspory), je to na zvážení, zda my děláme špatně. Ne, naříkat, co dělá Čína. Oni ze svého pohledu postupují zcela pragmaticky. Kdysi vitální Západ postupně ztrácí možnost pružně reagovat a všude ve světě ho vytlačuje z jeho pozic Čína, královna pragmatismu. Chcete postavit letiště? Postavíme. Chcete půjčit peníze? Půjčíme. Chcete roušky? Pošleme. To, že si nyní leckdo neuvědomuje, že to v konečném důsledku nebude zadarmo, je věc jiná. Ta letiště jsme měli stavět my, peníze půjčovat my a roušky po světě rozvážet my. My Západ, který to mimochodem všechno vymyslel.
Není v našem zájmu, aby nepřátelské mocnosti jako Rusko nebo Čína získávaly vliv v Evropě. Pokud ale řešíme vzdušné zámky jako gender nebo Zelený úděl, nemůžeme se divit, že tomu tak je. Lidé jako Vučić, Orbán, ale i Putin, Trump nebo Erdogan jsou především schopní a tvrdí hráči. Jsou schopni hrát proti sobě, ale respektovat se jako sobě rovní. Obávám se, že tento respekt nemají k lidem jako Ursula von der Leyen, kteří se klaní šestnáctileté holce, která chce zrušit průmysl. Evropská unie je přitom s velkým náskokem hlavním obchodním partnerem Srbska, v evropských zemích žije početná srbská, ale jsou to Číňané, kdo staví v Srbsku železnice, dálnice a kupuje železárny a dokonce hlídkuje v ulicích (v místech čínských investic jsou smíšen policejní hlídky). Egyptolog profesor Bárta vždy říkal, že každá velká civilizace směřuje k čím dál složitějším rozhodovacím procesům, které jí nakonec zadusí. Ale také, že kolaps je příležitostí k jejich zjednodušení . Takže doufejme… Západním zemím by to jen prospělo.
