Milion chvilek a česká povýšenost

Protesty, které loni pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, měly rysy upřímného vzedmutí zájmu veřejnosti o vlastní záležitosti. Měly i jasný obsah a cíl, jímž bylo znepokojení nad koncentrací různých druhů moci v rukou jednoho muže, jedné státostrany. Důvody, proč chodily ty zástupy lidí na Václavské náměstí a pak zaplnily Letnou, byly docela srozumitelně vyjádřeny jménem Andrej Babiš. Ten sice mohl vyhrát volby, ale neměl by vyhrát stát. To se dalo docela jasně pochopit a přitom odmítnout nařčení, že demonstranti popírají výsledky demokratických voleb. Nic nepopírali, jenom dávali najevo, že i mezi volbami je tady místo pro aktivní politiku, a tedy i pro veřejné protesty, jež k demokracii patří.

Demonstrace, které Milion chvilek svolal na tuto neděli, však konsenzus protibabišovského étosu narušují. Heslem „Nechceme jít cestou Polska a Maďarska“ se demonstranti ocitli v prostoru kritiky suverénních států, o kterých většinou mají jen povrchní představu, založenou na základě klišé a stereotypů: typická je soudcovská reforma v Polsku, která by zřejmě v každé jiné zemi (jiné než s konzervativní pravicovou vládou) prošla bez pozornosti. Jistěže vlády ve Varšavě a v Budapešti nemusí každému sedět, ale představa, že se kvůli nim sejdou lidé v blízké zemi a vyjadřují, jak jim leží v žaludku, je poněkud zvláštní, domýšlivá, nezdvořilá – a nemůžu si pomoci, pitomá. Jevila by se mi taková, i kdyby se s takovým úžasným záměrem sešli dejme tomu Rakušané a nelíbil se jim třeba Zeman.

Organizátoři teď říkají (říkal to v pondělí Mikuláš Minář v ČRo), že nejde o kritiku Polska ani Maďarska, ale o to varování, abychom nešli jejich cestou. To je trochu divné a krkolomné. Projevem té cesty má být volba Stanislava Křečka. To je ještě podivnější. Složitým myšlenkovým procesem se nespokojenost některých aktivistů s volbou Stanislava Křečka ombudsmanem přenesla na kritiku dvou zemí, kde by se takovým souvislostem asi dosti divili.

Nápad s polsko-maďarským moralizováním nepříjemně připomíná českou povýšenost, na kterou má člověk s jistou pamětí velmi nepříjemné vzpomínky. Jsou to země, o jejichž cestě k demokracii a svobodě by se mladí pořadatelé nejdřív měli něco poučit. Lze mít za jisté, že většina kritiky, kterou na adresu Polska a Maďarska jsou schopni adresovat, jsou vágní představy, jež mají zprostředkované z povrchních a většinou zaujatých médií, která vládám ve Varšavě a Budapešti nefandí. Mluvit o deficitu demokracie právě v těchto zemích je přitom většinou velmi nespravedlivé a při pohledu na vývoj ve vzorných demokraciích typu Španělska (Katalánsko), Francie (žluté vesty), ba i Německa (durynský případ) a tak dále i silně pokrytecké. Představa, že člověk, který zažil hnutí polské Solidarity a třeba spoluúčast Maďarů při demonstracích v roce 1989, teď půjde na Letnou pod heslem, které se těchto zemí dotýká, je řekněme podivná. Ne zajisté pro všechny, ale pro lidi s jistou soudností a vkusem spíše ano.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde