Kdo se bojí Virginie Lipovské?

Kdo se bojí Virginie Lipovské?
Hana Lipovská Foto: printscreen z YouTube, seminář v Poslanecké sněmovně
Komentáře

KOMENTÁŘ

Jiří Peňás

Stačil by jeden, ale tři jsou opravdu už moc, to už je protržení hrází. Konzervativní šachista Matocha by se snad dal ještě překousnout, žoviální balvan Xaver Veselý by se dal, i když s obtížemi, spolknout, ale slečna Lipovská, to už je příliš, to je na občanskou neposlušnost.

Tak část občanské společnosti přijala jejich, a hlavně její, zvolení do Rady České televize, tedy jako vítěznou ofenzivu nedemokratických a klausovsko-babišovských autoritářských sil, které postupně ovládají prostor, který byl do té doby sice také permanentně ohrožován (každá volba rady je potenciální konec demokracie), ale přece jen to byl prostor svobodný, neboť ho víceméně drželi oni. V mnohém to připomíná pár měsíců staré pobouření nad zvolením Stanislava Křečka ombudsmanem, což byl též útok na liberálnědemokratické principy, neboť Křeček, který si třeba občas myslí něco jinak, je jejich popřením. V tom je zvláštnost našich demokratických sil, že za demokraty považují jenom sebe. To je totiž klasický tautologický důkaz české demokracie, že demokracie je to, kde jsme my. Něco podobného je to, jak všichni víme, neboť se v těch zemích strašně dobře vyznáme, v Maďarsku nebo v Polsku, jejichž cestou se nyní tedy vydáváme – už asi deset let.

 

Takže po zvolení oné trojice už pomalu nejsme tím, čím jsme byli, a hlavně po úspěchu katolicky se projevující ekonomky už přichází jen „absolutní peklo“, jak se to objevovalo na sociálních sítích. Hororové zjevení slečny Lipovské vyhání z lůna církve bohabojného Miroslava Kalouska, který se nejspíš drží starého pravidla mulier taceat in ecclesia, žena ať mlčí v církvi. A profesor Halík píše, že teď už opravdu, ale opravdu nelze mlčet, teď už opravdu jde o mnohé, možná o všechno.

Opravdu? Člověk, který se do této emocionální vlny pobouření nějak nemůže dostat, udiveně zvedá obočí a ptá se, jestli opravdu je tedy česká demokracie tak slabá, že ji může ohrozit jedna mladá žena s dosti introvertním výrazem. Samozřejmě že vám řeknou, že ona sama ne, ale že ona je tedy jen zástupná loutka, vehikl někoho jiného, temných sil v pozadí. Tou temnou silou, kterou lze lehce identifikovat, je nám všem, až na slečnu Lipovskou, známá Jana Bobošíková, poněkud zvláštní femme fatale české politiky, která nepromarní jedinou příležitost, aby nepřipomněla svou neukojitelnou touhu vydrat se do popředí. Slečnu Lipovskou, která je s ní v jakési alianci, omlouvá v této věci snad nezkušenost mládí, naivita a typicky špatný odhad na lidi, což se stává jedincům, jako je ona, příliš oddaným světu idejí a teorií. V této věci nezbývá než přát Haně Lipovské, aby ji mámení brzy přešlo a ona odhalila, že pro paní Bobošíkovou a její padesátý šestý politicko-marketingový projekt je především ona cenným úlovkem a prostředkem, jak do věcí permanentně krafat a strkat tam svůj nenaplněný dekolt. Odhad optimisty je, že to slečně Lipovské brzy dojde a zjistí, že bez této opory, ve skutečnosti zátěže, se jí bude intelektuálně i emočně dařit lépe. Tolik můj odhad.

Takže opravdu je třeba si položit otázku, zda se bát devětadvacetileté ženy, která prokládá své emfatické texty biblickými odkazy, výroky svatých, Shakespearovými sonety a ke svým bližním se obrací slovy Jana Pavla II., aby ji opravili, když se bude mýlit. Lze jistě uznat, že na někoho může její okázalý, ba až jaksi zanícený konzervativismus působit přepjatě, ale v tom případě nechť si udělá test, zdali je tak citlivý také na projevy z druhé strany spektra, od zapálených progresivistů a všemožných aktivistů postupných proměn světa, jejichž případný úspěch by zajisté nevyvolal ani záchvěv takového pobouření, a tam, kde ano, by o něm neměl kdo kam napsat. Je možné, že slečna Lipovská se mýlí v některých politicko-ekonomických náhledech na situaci u nás a v Evropě, a ano, je to euroskeptička a asi má nonkonformní představu o tom, co společnosti prospívá a co naopak škodí. Těžko v tom bude však ve společnosti sama a těžko lze těmto hlasům říct víte, my si myslíme, vlastně to víme, že nejste demokrati, takže pro vás třeba ČT není. A vůbec, buďte raději zticha, vy fašoidní zmetci. To pak je suis Lipovská.