Spory na FAMU: Řemeslníci proti umělcům?

Spor na pražské FAMU (popisuje jej i obsáhlý text v posledním čísle Týdeníku Echo) je v médiích často popisován jako střet mezi řemeslem a uměním. Je to velice nepřesné. Ale taky docela srozumitelné. Vyvolává to představu střetu mezi lidmi, kteří chtějí točit jaksi obyčejné filmy pro lidi – a těmi, jejichž ambicí je vytvářet nesrozumitelná díla, kterým budou rozumět nanejvýš autoři sami. Takto popsáno to působí přehledně, navíc ten často vzývaný selský rozum má rychle jasno, na jakou stranu se v tom sporu postavit.

Jenomže vnímat film jako sféru, kde si člověk může vybrat mezi uměním bez řemesla a řemeslem bez umění, to by byla dost mizerná volba. Samozřejmě tomu tak ale není. Mnoho z tvůrců, kteří dokázali natočit velice populární k publiku vstřícné filmy, byli také jistě talentovaní umělci, taky chtěli něco vyjádřit, něčím publikum oslovit, nenaplňovat jenom řemeslně nějaký úkol. Stejně tak hvězdy toho náročnějšího, řekněme, umělečtějšího filmu, jsou a byli též skvělí řemeslníci, zvládali praktickou a technickou stránku filmování, uměli se plynně a zajímavě vyjadřovat – jazykem filmu i jazykem slov, když si psali scénáře.

Otázka, jestli má filmová škola vychovávat řemeslníky, nebo umělce, je proto špatně položená. Kromě nějakých praktických dovedností studentům přece musí předat i vědomí, že ta zručnost, schopnost by měla být vynaložena ve prospěch něčeho, sama o sobě nestačí. Pokud budou k práci přistupovat čistě řemeslně, nakonec nemusejí naplnit ani ta producentská zadání. A umění na druhou stranu nevzniká ze vzduchu, musí být opřeno o nějakou praktickou schopnost, jinak smělé záměry nepřekročí fázi vzdušného zámku.

Filmová škola asi neudělá ze studenta hotového umělce ani hotového řemeslníka, měl by na ní ale získat základy obojího, mělo by se po něm v obou ohledech něco chtít. Měla by respektovat, že si člověk v té profesi může vybrat různou cestu, třeba být schopný se mezi realizacemi nějakých umělecky ambicióznějších projektů i nějak živit a udržet přitom nějakou úroveň, nezkazit si styl. V českém prostředí to může být docela těžké. Řemeslo se může předávat snadněji – nebo se to aspoň tak zná. Navíc cestu k nějakému skutečně osobnímu vyjádření si nakonec musí každý najít sám a trvá to většinou déle, než činí doba studia. Student by ale měl být vystaven také vlivu tvůrců, kteří si ji pro sebe vybrali, uspěli na ní, nebo ne – na cizích nezdarech se toho dá naučit hodně. Filmová škola by měla být pluralitní prostředí, podmínkou toho je, aby se představitelé těch různých proudů dokázali navzájem respektovat. To se na současné FAMU může zdát až utopické.