Polsko čekají barvité roky

Na to, jak triumfální to měl být večer, působil Jarosław Kaczyński ve svém projevu po ohlášení výsledků exit pollu schlíple. Na rozdíl od expertů z agentury IPSOS přepočítal buď on, nebo někdo z jeho okolí procenta na mandáty správně a zjistil, že samostatná většina je navzdory nejlepšímu výsledku v polské postkomunistické historii nejistá.

Do parlamentu proniklo hned pět uskupení, a strana PiS tak nezískala bonus, jímž disponovala o čtyři roky dříve – tehdy propadlo přes 15 % hlasů (levicová koalice těsně nepřekročila osmiprocentní práh) a PiS k samovládě stačilo o šest procent méně, než získala letos. Nakonec to přece jen vyšlo, PiS zůstane většina 235 hlasů ve 460členném Sejmu.

Senát jim těsně unikl (opozice získala 51 křesel ze 100), ale jeho postavení je slabší než v Česku; senátní veto přehlasuje nadpoloviční většina Sejmu za přítomnosti alespoň poloviny poslanců. Poláci mají o to silnějšího prezidenta, jeho veto je přehlasovatelné pouze třípětinovou většinou, a prezident tak teoreticky zablokuje, co chce. Proto jsou pro PiS teď mnohem důležitější prezidentské volby příští rok. Opoziční prezident může vládě snadno vylámat téměř všechny zuby.

Potud exkurz do reálií politického systému, my politologové jsme už takoví otravní. Pojďme se podívat na volby. PiS získala silný mandát (43,6 %) při vysoké volební účasti, nejvyšší od voleb v roce 1989. Masivní účast byla doma i v zahraničí, kde zastupitelské úřady kolabovaly pod náporem voličů.

Nejvyšší podporu má PiS tradičně ve Spojených státech a Kanadě, čtenáře českých médií to může překvapit, protože jsou mu voliči strany nezřídka vykreslováni jako pitomí konzumenti sociálu, PiS má ve skutečnosti jasnou ideovou orientaci, kterou výrazně nikdy nezměnil.

Už v roce 2005 byl hlavním rozdílem mezi PiS a Občanskou platformou přístup k ekonomickým otázkám, PiS chtěla Polsko solidární, Platforma liberální (tehdy jen v ekonomickém smyslu), strany se dobíjely na tom, jestli daně mají být progresivní, nebo rovné. Časem se Platforma vychýlila k liberálům i společensky, PiS zůstala při svých apelech na tradiční hodnoty. Obě strany mají disidentskou minulost, vzešly ze solidaritního tábora, obě jsou prounijní a proatlantické, byť PiS klade větší důraz na Ameriku než na Brusel a Berlín, Platforma naopak. Obě strany bývaly ostře antikomunistické, Platforma s převzetím části elektorátu postkomunistů začala být shovívavější.

Kritickou část voličů PiS, která straně umožňuje dominovat, přitáhla štědrá sociální politika, ale kmenový volič je se stranou spojen mentálně, o čemž svědčí fakt, že si i v opozici dokázala navzdory olbřímí převaze liberálů v médiích vybudovat a udržet média vlastní; teď myslím ta soukromá, několik týdeníků a jednu stranickou televizi, ne proměnu státního vysílače v pitomou propagandu, čímž si alespoň částečně kompenzovala, že žádná komerční televize jí nepřála a nepřeje, naopak nejsledovanější TVN je hlásnou troubou protistrany, dělá to však řemeslně lépe než TVP.

(Když jsme u toho: deník Gazeta Wyborcza, českými novináři často citován jen tak, nechal před volbami rozdat zdarma do menších sídel milion výtisků speciálního vydání, v němž se obšírně rozepsal o skandálech PiS, přidal pár vyjádření celebrit o tom, jak správný Polák volí – jako kdyby nevěděli, že Hillary nepomohl ani celý Hollywood.)

Celkově bude nový Sejm velmi různorodý a zajímavý, zastoupení se dostalo každému většímu názorovému směru. Občanská platforma šla do voleb s nyní již prakticky mrtvou stranou Moderní a se Zelenými jako Občanská koalice. Její největší slabinou byla ideologická rozbředlost a nevýrazný, neschopný lídr. Grzegorz Schetyna sice v průběhu kampaně odstoupil (údajně na radu izraelských marketérů, kteří mu konečně řekli, že odpuzuje i vlastní voliče) od záměru stát se premiérem a vysunul za sebe oblíbenější Małgorzatu Kidawu-Błońskou, ale to už nic nezměnilo. Výsledek 27 procent odpovídá i dřívějším průzkumům.

Levice se po čtyřech letech vrací do Sejmu, opět jako koalice, tentokrát úspěšná, 12,5 % bylo trochu zklamáním, podobně jako PiS byli zmlsaní průzkumy. Kromě postkomunistické SLD v sobě sdružuje ještě stranu Jaro prvního homosexuála polské politiky Roberta Biedrońě (v polské politice je nepochybně více homosexuálů, ale chrání si soukromí); celkově vzato je Jaro sociálně-liberální projekt, který měl Biedrońě kooptovat do europarlamentu, což se stalo – a odtamtud neuřídíte ani dobrou hospodu, natož úspěšnou stranu; a pak Razem, mladé radikální levičáky, dosud mimo parlament.

Úspěchem je výsledek (8,6 %) agrárně-lidovecké PSL pod vedením mladého svěžího lídra Władysława Kosiniaka-Kamysze. PSL je dost ohebným uskupením, hodí se téměř do každé vlády, solidaritní tábor se mu původně stranil, protože fungovalo i v době komunismu. Jinak je PSL sociálně konzervativní stranou zaměřenou na venkov a přijatelnou volbou jak pro konzervativnější voliče Platformy, tak pro konzervativce nespokojené s PiS.

Se ziskem 6,8 % do Sejmu pronikla i Konfederace. Tato strana je napravo od PiS jak v ekonomických, tak společenských otázkách. Představitelé strany se uvedli antisemitskými výroky nebo požadavky na kriminalizaci stejnopohlavního sexu. PiS pokládají za slouhu USA a především Izraele, mají shovívavý přístup k Rusku, jsou otevřeně euroskeptičtí.

Do parlamentu jim možná pomohla slabomyslnost veřejnoprávního vysílače pod vedením PiS, který informace o nich utajoval i tehdy, překročili-li v průzkumech práh pro vstup do Sejmu. Lidé takovou šikanu nemají rádi, ať už se děje komukoliv. Každopádně, slovy jednoho polského novináře, pokud některá média, jako je BBC, označují PiS se zjevně hanobícím záměrem za ultrakonzervativní a nacionalistickou, jak asi nazvou Konfederaci?

(Jedním z představitelů Konfederace je známý klaun polské politiky Janusz Korwin-Mikke, který teď bude zastávat čestnou roli maršálka seniora – připadá vždy nejstaršímu poslanci. O zábavu bude tedy postaráno.)