Naše velká koronavirová vyprávění. Virus je krajně neuspokojivý protivník

Příběhy, které si o sobě vyprávíme, utvářejí náš svět, přinejmenším proto, že skutky, jež konáme, jsou jimi ovlivněny, ty příběhy nás formují, mění. Záleží na nich bez ohledu na jejich faktickou správnost, pravdivost. Také umožňují člověku vidět sama sebe jako aktéra čehosi velkého a někam směřujícího, něčeho, co přesahuje horizont jeho existence. Příběhu pokroku, spásy, sestupu a pádu. Něčeho, co se vyjevuje ve velkých okamžicích dějinných přelomů a zkoušek, třeba i katastrof. Dnešní Zápaďané s těmi „velkými dějinami“ většinou nemají rozsáhlou osobní zkušenost. Pandemie koronaviru je pro mnoho z nich tou první skutečně vážnou.

„Dnešní padesátníci (autorova generace) přišli na svět sice za dosti nepříjemného režimu, navíc čerstvě po ruské okupaci, ale to se jich v dětském věku moc netýkalo a v mládí se režim docela zajímavě a nekrvavě hroutil. Revoluci ’89 zažili jako happening a pak ‚skončily dějiny‘, jak napsal Fukuyama. (...) Copak dějiny nechaly někoho jen tak v klidu zestárnout? No, nenechaly. Tak buďme asi vděčni, že se zatím projevují jen touhle prkotinou,“ napsal pro Echo24 kolega Jiří Peňás. A jistě – ve srovnání s těmi velkými historickými kalamitami, jimž byli vystaveni třeba prarodiče těch dnešních padesátníků, může probíhající pandemie působit jako katastrofa výrazně menšího řádu. Ale když je imunita organismu – třeba i společenského – oslabená, může pro něj mít fatální následky i krize, kterou by organismus „trénovanější“ zvládl.

Ta velká vyprávění mohou imunitu společenského organismu posilovat, jsou-li ve velké míře sdílená. A mohou také dodávat potřebný další rozměr té všední existenci člověka, jejímu třeba obyčejnému, možná i nudnému příběhu. Dodávají mu širší smysl, dělají z něj možná nevýznamnou, ale přece jenom součást velké story, která je světodějná a vůbec ne nudná. Dnešní pandemie se ale jako materiál pro takové velké vyprávění nemusí moc hodit. Virus je jako protivník, padouch ve veliké story, krajně neuspokojivý.

Celý esej si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.