Marshallův plán pro Afriku byste chtěli?

Hlavním titulkem z vystoupení předsedy vlády na pravidelném výročním setkání českých velvyslanců bylo ve většině médií (byť ne v Echu) „Nechci přijmout ani jednoho migranta, je to symbol“. Jenže to je dnes, ať chceme, nebo ne, český mainstream. Svět, který si chce udělat obrázek o české politice, dá do souvislosti českou nechuť přijímat běžence s „populisty“ Babišem a Zemanem. Populisty v uvozovkách proto, že se strefili jen náhodou. Důležitější je narativ, že ve střední Evropě se dostávají k moci populisté a Česko je na mapě ve střední Evropě – víc vědět netřeba. Modelem je informování západního tisku po vypuknutí dluhové krize v roce 2009 ve stylu „Argentina na Dunaji“ – diametrálně odlišná ekonomická situace v jednotlivých zemích nebyla na překážku.

Skutečnost je taková, že Babiš je v této věci mainstream. Zastává v zásadě stejnou pozici jako většina politických stran, vládních či opozičních. I Zemanův vyzyvatel ve druhém kole prezidentských voleb akademik Drahoš cítil potřebu vymezovat se vůči tomu, že by byl „vítač“. Jestliže se někdo vymezuje proti jeho trvání na tom, že opravdu ani jednoho jediného, je to narcisismus malých rozdílů.

Lze samozřejmě diskutovat o tom, zda by nebylo rozumnější zaonačit to nějak tak jako Slováci, kterým se podařilo vyhnout žalobě Evropské komise u Evropského soudního dvora. V roce 2015 nabídli, že dobrovolně převezmou sto běženců. Ať dělali, co dělali, loni jich na svém území měli všehovšudy devět. Je otázka vkusu, temperamentu a politické kultury té které země, zda takováto klauniáda stojí za to. Každý má jiné pochopení pro chlácholení mocných zahraničních bohů.

Možná zajímavější je to, co Babiš k migraci říkal dál. Od každého, kdo je proti něčemu, se jaksi očekává, že řekne, jak jinak by tedy problém řešil. To není Babišova specialita, to platí pro všechny včetně západoevropských politiků, kteří, ať už chtěli, nebo nechtěli, dnes už taky museli vzít na vědomí, že většina jejich voličů nevítá migranty s otevřenou náručí. Jenže to, co navrhují, lze vysvětlit jen dvěma způsoby: buď to říkají se špatným svědomím, anebo o tom nepřemýšleli.

Hlavní Babišův recept zní: pomáhat migrantům v zemích původu. Tím se zaklínala už vláda před minulými volbami, když zdůrazňovala, jaké užitečné věci jsme dodali do uprchlického tábora v Jordánsku a podobně. A zaklíná se tím většina západních politiků. Když se má politik vyjádřit k nějakému neřešitelnému problému doma, obvykle řekne třeba, že je žádoucí větší informovanost veřejnosti. V migrační politice zastává funkci informovanosti pomáhání na místě. Babiš dokonce promluvil o „Marshallově plánu pro Afriku“.

To má jen několik drobných vad na kráse. Například že Západ začal poskytovat rozvojovou pomoc Africe prakticky hned po dekolonizaci a vynaložil na ni prostřednictvím přehršle vládních i nevládních organizací biliony. Mnohem víc než na Marshallův plán, který přišel na 135 miliard v dnešních dolarech. USA už vynaložily víc na rekonstrukci Iráku a Afghánistánu než EU na pomoc Řecku.

Další drobnou vadou v rámci této drobné vady je, že přímá finanční pomoc byla tou méně podstatnou součástí Marshallova plánu. Tou důležitější bylo, že Američané vnutili Evropanům jako podmínku pomoci, aby suspendovali vymáhání vzájemných dluhů. Tedy v praxi zejména vymáhání dluhů od Německa (na což dnes Němci rádi zapomínají). Bez toho by se nerozeběhl v Evropě obchod a rekonstrukce. Jak toto replikovat při pomoci Africe?

Další drobnou vadou je, že Africe se v poslední dekádě daří líp, je to kontinent s výrazným ekonomickým růstem, pravda z nízké základny. To, a ne umrtvující chudoba je příčinou migrační vlny. Ti úplně nejchudší nemigrují, nemají na to – to je kontraintuitivní poznatek, který vám řekne každý expert na migraci, tedy pokud nemá strach, že bude obviněn z necitelnosti.

To, že západní rozvojová pomoc je v zásadě neúčinná, ne-li škodlivá, se tak nějak už dlouho vědělo. „To, co tíží mnoho chudých zemí, jsou lidé, kteří v nich žijí, čítaje v to jejich vlády. Je nepravděpodobné, že společnost, která není schopna rozvíjet se bez darů zvenčí, toho bude schopná s nimi“ – to napsal rozvojový ekonom Peter Bauer v roce 1974. Vnější pomoc může dosáhnout nějakého limitovaného, konkrétního cíle, třeba vymýcení nějaké choroby. Bylo by nelidské nad tím mávnout rukou. Ale vnější pomoc nemůže navést zemi na udržitelnou trajektorii ekonomického rozvoje. Jenže, jak napsal německý Der Spiegel v roce 2010, „poznání, že země Severu nemohou rozvinout Jih – že to mohou jen lidé a společnosti samy –, se uznává jen verbálně. V praxi ten poznatek nehraje skoro žádnou roli.“

Jaký tedy div, že dnes, když je poptávka po alternativním „řešení“ migrační krize, je ten poznatek zapomenut ještě mnohem důkladněji. Politici jako by se dohodli, že se kvůli tomu navzájem nebudou posmívat.

Tím problémy samozřejmě nekončí. Namátkou: Evropa je zadlužená. Kdo má peníze? Čína, dnes velký poskytovatel rozvojové pomoci v Africe. Pokud si afričtí vládci budou vybírat mezi evropskou pomocí s politickými podmínkami a čínskou bez nich, kterou si vyberou?

To všechno jako by neexistovalo. A jen kvůli tomu, aby se nemuselo natvrdo říci, že nutným prvním krokem je, že Evropa musí ztratit pověst kontinentu, kam se lze dostat. Až pak může přijít všechno ostatní. My to samozřejmě nevyřešíme, ale když posloucháme o Marshallově plánu pro Afriku, měli bychom to vědět.