Mdlá vzpoura dvorního šaška. Film Mank vrací do Hollywoodu 40. let

Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.

Před dvěma roky vznikl „intimní velkofilm“ Alfonsa Cuaróna Roma, memoárový snímek, v němž režisér portrétuje venkovskou ženu, která pracovala jako služebná v jeho rodině, natočený s velkorysostí a péčí o detaily, jež by v běžných podmínkách filmového průmyslu byla i pro hvězdu Cuarónova formátu nedosažitelná. O rok později následoval Scorseseho Irčan, čtyřhodinová (!) kombinace gangsterského eposu a opět velice intimního filmu o umírání a plynutí času. Letos přišla řada na Davida Finchera, režiséra částí publika i kritiky až uctívaného, který poslední dobou s Netflixem úzce spolupracuje (seriály Domek z karet a Mindhunter: Lovci myšlenek).

Dostal od Netflixu nabídku, jaká se odmítá vskutku těžko – natočit jakýkoli projekt, který chce udělat už dlouho, ale nikdy k tomu nedostal šanci. Fincherovou volbou byla realizace scénáře, který před lety napsal režisérův zesnulý otec Jack. Vznikl film Mank, pojmenovaný po hlavní postavě, hollywoodském scenáristovi Hermannu Mankiewitzovi, spoluautorovi jednoho z nejceněnějších filmů všech dob – Občana Kanea (1940), režírovaného Orsonem Wellesem.

Mank zachycuje život ve zlaté éře Hollywoodu, ten lesk ale ukazuje ve větší míře falešný – intriky mocných, vyčerpání a cynismus lidí dole, společnost, která prodává emoce, sama ale chladně kalkuluje.

Více o filmu si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.