Návrat hlaholice na Sázavu

O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat. Protože se to všechno stalo už v 11. století, tak se o tom toho moc neví, vlastně skoro vůbec nic, jen to, že to bylo slavné a že to byla vysoká kultura, která se pěstovala právě tady v tom sázavském klášteře. To je totiž záhada, chiméra, ba přímo strašidlo nejstarších českých dějin, co to vlastně ta staroslověnská kultura na Sázavě byla, jestli tedy vůbec byla.

Až na pár zlomků, pozdějších překladů a nějakých přípisků se z toho nic nedochovalo, přestože se vlastenečtí badatelé, učenci a Zdeněk Nejedlý dvě stě let snažili najít a dokázat, že tady byla, kvetla a rozkvétala slovanská učenost, kterou pak ale zašlapali a rozdupali nepřející cizáci, tedy latiníci, což byli, jak jinak, Němci, kteří našeptali odrodilým nebo naivním Přemyslovcům, že mají ty dobráky vousaté, slovansky glagolící čili hlaholící mnichy vyhnat. Což se stalo dvakrát, nejdřív za Břetislava II. roku 1056, pak se sice za Vratislava II. na chvíli mohli vrátit, ale za Spytihněva, také druhého, v roce 1097 už ze Sázavy zmizeli definitivně: místo nich přišli ti západníci, mniši z Břevnova. Takže ta slavná éra trvala sotva čtyřicet let, počítáme-li ji od založení kláštera knížetem Oldřichem a jeho oblíbeným poustevníkem svatým Prokopem v roce 1032.