Velikonoce ve válečném roce

KOMENTÁŘ

Velikonoce ve válečném roce
Chrystus Frasobliwy, Kristus ustaraný. Foto: Wikipedia Commons - http://www.pinakoteka.zascianek.pl/Skoczylas/Index.htm
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Zvláště v Haliči, v té polské i ukrajinské části, je často na rozcestích vidět lidovou sošku sedícího Krista. Polsky se mu říká Chrystus Frasobliwy, Kristus ustaraný. Jsou to většinou dojemná dílka, čím primitivnější, tím působivější. Kristus je po bičování, unavený a utrápený, plný krvavých ran na holém těle, na hlavě už má trnovou korunu. Čeká ho ještě přibití na kříž, ale těsně předtím mu jeho mučitelé dovolili si na chvíli sednout.

A tak ta postavička sedí, hlavu si podepřel dlaní a odpočívá. Odpočívá a myslí na lidstvo pošetilé, věčně zmatené a bloudící. Možná ho i napadne, jestli mu to stojí za to – se za ně, za tu čeládku, vydat a zemřít na kříži, na který ho za chvíli biřici položí.

 

Byly Velikonoce, kdy si někteří lidé tuhle epizodu připomněli. Stav světa člověka nutí, aby si dal hlavu do dlaní. Kam to lidstvo dopracovalo, kam to dopracovalo křesťanstvo? K hlavě v dlaních… Jako měl teď tak často papež František. Vždyť i ten ještě před pár lety veselý papež je unavený a vyčerpaný. Je to starý člověk, podobně jako byli na konci pontifikátu jeho dva předchůdci, Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Bolí ho kolena, špatně vstává a sedá, chodí se zřejmou námahou.

Jeho tvář o Velikonocích už nevypadala tak přívětivě jako v minulých letech. Byla to tvář člověka, který má málo důvodů k radosti. Stav světa a zdá se, že i člověka, je horší, než byl kdy dřív v posledních desetiletích, a člověk se musí chvět o budoucnost. Otázka je, jestli do ní má co říct jeho církev. Ta je také, jako on, již stará – a jako by nepatřila do tohoto světa, do téhle doby. Přitom je to vlastně jen nedávno, co ji Kristovi učedníci a apoštolové založili: nějakých dva tisíce let je z hlediska kosmického, ale i lidského rodu vlastně nic. Založilo ji tehdy několik pronásledovaných mužů, říkali si Petr a Pavel, bylo to krátce poté, co mělo dojít k hlavní události lidských dějin, tedy k vzkříšení člověka, který byl ukřižován a třetí den vstal z mrtvých. Tím měla začít nová, nadějnější éra dějin. Člověk získal naději na spásu. Aspoň křesťané tomu tak věří.

To se i letos připomínalo a František s bolavými koleny vypadal zase ustaraněji. Válka na Ukrajině napíná představivost a důvěru křesťanů, kde je ten Bůh, když se vraždí, loupí a znásilňuje? To je snad základní teologická záhada, kde se bere ve světě zlo a jak to, že dva tisíce let po smrti a vzkříšení Spasitele se i v jeho jméně páchá násilí a způsobuje jiným utrpení.

Rusové sice nespadají pod papežskou kompetenci, ale křesťanů, nebo aspoň těch, co se ke křesťanství hlásí, tam bude možná pořád víc než na Západě a jménem Spasitele se ohání patriarcha Kirill, který žehná zbraním a posílá ve jménu Krista vojáky do války. Ukrajinci, z nichž se většina hlásí k uniatské církvi, která papeže uznává za svou hlavu, se brání, ale spoléhat se mohou jen na sebe. Kristus byl ale v té nejtěžší chvíli také sám. Třeba je v tom nějaká naděje.

×

Podobné články