Komunisté dosáhli svého

Čeští komunisté zažívají dobré časy. Po historickém propadáku ve sněmovních volbách to může působit paradoxně. Ale až teď se na dohled přiblížilo naplnění jejich dlouhodobého úsilí – stát se respektovanou a plně etablovanou stranou, která může mluvit do výkonné moci.

Potvrdí to prezident Miloš Zeman návštěvou sjezdu KSČM, v porevoluční historii se tak stane poprvé. „Hlava státu dává jasně a zřetelně najevo, že nás považuje za legitimní součást demokratického spektra této země,“ vysvětlil to místopředseda KSČM Skála, vzhledem ke svým radikálním postojům i osobní historii jistě povolaný posuzovat demokratičnost čehokoliv.

A jistě – jakýsi výrazný přelom ve vnímání komunistů Zemanova plánovaná návštěva určitě představuje. S demokratičností KSČM to ale nesouvisí vůbec nijak. Jestli Zeman něco svým rozhodnutím komunistický sjezd navštívit naznačil, tak to, že demokratičnost se v téhle zemi přestává vyžadovat jako podmínka vstupu do salonů.

Ta prezidentova vstřícnost má nějaké praktické účely – komunisté jsou předpokládanou součástí projektu vlády ANO a ČSSD s nějakou formou komunistické podpory, projektu, který Zeman  prosazuje a propaguje velice usilovně. Ale pouze a jenom účelový, momentálním rozložením sil ve sněmovně daný, ten Zemanův ohlášený krok není. A zdaleka ne jenom možná nezamýšleným, ale rozhodně nápadným načasováním krátce před výročí komunistického převratu.

Skutečně se jím uznává nějaká proměna – nikoliv ale proměna komunistů, kteří zůstávají pořád stejní, nýbrž proměna té politiky, scény, jejíž jsou součástí. Komunisté mají nepochybně a logicky místo v ustavujících se poměrech, mentálně tam patří, slovníkem i myšlením. S dalšími stranami, řekněme, národovecko-autoritářské scény sdílejí místně specifickou variantu „konzervativismu“ chápaného jako jedno velké retro osmdesátých let minulého století. No a o „osmdesátkách“ oni něco vědí, řídili je přece.

Komunisté nejsou na cestě mezi demokratické strany a síly, spíš vyrostly partaje, jimž KSČM může být partnerem právě kvůli svojí historii a nepříliš reformované současnosti. Zároveň to znamená, že komunisté jaksi ztratili monopol na komunismus, na té autoritářské části politické scény nebudou rozhodující silou, od toho jsou tu jiní. Dost možná jí ani být nechtějí, stačí jim, když budou u toho, budou moci – třeba jen trochu – přiložit ruku k dílu, kousek se svézt.