Obdiv k Putinovi a odpor k NATO. Srbsko je proruské dvě stě let

Tuzemská média se příliš nezajímají o to, co se děje na západním Balkáně. O Bosně nevíme nic, o Chorvatsku málo, o Srbsku nanejvýš, že v současné ukrajinsko-ruské válce stojí na straně agresora, tedy Ruska. Je to přesné? Nebo je situace složitější? Jaká je situace kolem Kosova? Nejen o tom hovoříme s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem, historikem z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Borisem Moskovićem, redaktorem srbského vysílání Rádia Svobodná Evropa Draganem Štavljaninem a srbistou a tvůrcem projektu BalCan CrossOver Jakubem Novosadem.

Hned zkraje musím říct, že zastoupení jména Novosad není náhoda, jsme bratři. A protože se spolu o Srbsku a Balkánu bavíme dlouhodobě a protože náhodou jsi v Praze, ačkoli jinak bydlíš na Moravě, přizval jsem do diskuse rovněž tebe. Jelikož diskuse to není ledajaká, má příčinu: v Srbsku aktuálně zase roste napětí kolem severního Kosova a současně byl spáchán atentát na prezidenta země Aleksandra Vučiće. Tedy údajně. Tak řekni, byl, nebo nebyl?

Novosad: Ptáš-li se takhle, je naopak třeba začít Kosovem, protože tamní tenze onomu atentátu předcházely. Záminka nynějšího konfliktu mezi kosovskými Albánci a Srby, nejen kosovskými, je přitom banální – jde o přeregistrování automobilových SPZ v Kosovu. To znamená, že kosovské instituce už nechtějí uznávat srbské espézetky u obyvatel srbské menšiny na Kosovu a chtějí začít vymáhat jejich přeregistrování na espézetky kosovské. Tím by ovšem srbští obyvatelé uznali Kosovo jako nezávislý stát, což nechtějí. Přitom už se tak do značné míry stalo na základě jiných kroků, třeba na základě Bruselské dohody z roku 2013, v níž se obě strany zavázaly stabilizovat mezi sebou vztahy. A zatímco Srbsko se tváří, že většinu kroků, k nimž se ve smlouvě upsalo, již implementovalo, a zřejmě to tak skutečně je, Kosovo je v naplňování svých závazků mnohem laxnější. Do popředí se dostává hlavně jeden sporný bod: vytvoření municipalit na severu Kosova, kde stále žijí Srbové. Kosovský premiér Albin Kurti ale takové uspořádání země odmítá, protože se bojí, aby po vzoru Bosny v Kosovu nevznikla další Republika srbská. To je ve zkratce nynější problém – to v médiích prezentované zvyšující se napětí je vlastně umělé. Na konci října byl totiž definitivní termín, kdy mělo dojít k přeregistrování SPZ v Kosovu, což se nestalo.

Štavljanin: O přeregistrování SPZ se hovoří od roku 2013, lhůta na vyřešení problému, daná mezinárodní smlouvou, vypršela už loni, byla ale posunuta o rok a nyní ji chtějí posunout o dalších deset měsíců. Kosovo nechce, protože Kurti se očividně rozhodl, že neustoupí. Kosovská diplomacie žádá v Bruselu o tlak z evropské strany – přeje si, aby vznikl kompromis ustavení SPZ kosovského státu. Jedna varianta je RKS (Republika Kosovo), což chce Kosovo, druhá možnost je KM (Kosovo a Metochie), což je srbská preference. Ovšem Srbsko nyní navrhuje ještě třetí variantu: KS neboli prostě Kosovo, kde S znamená „stát“. Na této úrovni se nyní jedná. Kosovo je velké téma nejen v Srbsku, ale na celém Balkáně posledních řekněme sto let. Jeho postavení se teď zase přiostřuje jednak kvůli situaci na Ukrajině a jednak proto, že Západ s obavami sleduje rostoucí vliv Ruska a Číny na Balkáně. K tomu si připočtěte, že EU není na přijetí zemí jako Srbsko připravena, že ani Srbsko nemá splněné podmínky k přijetí, že pět zemí Evropské unie stále neuznalo Kosovo jako samostatný stát – z toho čtyři jsou současně členy Severoatlantické aliance. Někteří američtí experti proto preferují variantu přijmout Kosovo urychleně do NATO, čímž by Srbsku nezbyl v ruce žádný trumf na blokování Kosova, naopak by se možná odblokovala jeho cesta do EU. Vzal jsem to zeširoka, abyste pochopili, jak těžké je v otázce Kosova dojít k všeobecnému kompromisu.

Novosad: Navíc do nálad srbské společnosti zásadně zasáhla ruská invaze na Ukrajinu. Byl jsem v Bělehradě od února třikrát a překvapilo mě, jak silná je i mezi liberálními kamarády podpora Ruska. Ačkoli možná to není podpora Ruska jako spíš odpor k západním institucím. Je to odpor systémový zejména vůči NATO, záminka, jak se vůči němu vymezit. To hraje mezi lidmi velkou roli a rozumím, že ve všem, co se v Srbsku děje, je to poměrně matoucí směrem ven.

Čermák: Obdiv k Putinovi a zároveň odpor k NATO jsou v Srbsku propojené nádoby. V roce 1999 jsem byl v Záhřebu a nad hlavou mi přelétaly stíhačky z Itálie bombardovat Srbsko. Tehdy jsem si uvědomil, jak se střední Evropa o jih Evropy nezajímá. Veškeré naše zpravodajství bylo ploché, zatímco Chorvati, protože Srbsko bylo o pouhých deset let dřív součástí jejich státu a protože srbskou mentalitu znali a rozuměli jí, referovali o náletech podrobněji a zajímavěji. Když jsem pak v roce 2000 byl v Bělehradě, odlétal jsem v den, kdy probíhaly prezidentské volby, jež potom sesadily Miloševiće. Moji srbští přátelé tehdy říkali: Zůstaň tady, do týdne zažiješ, co jindy sotva. A skutečně týden po mém odletu hořel parlament. To jsem ale sledoval z Prahy, protože mi končila víza a zůstat nebylo možné: Srbsko byl policejní stát, policajt stál na každém rohu a cizince sledoval s podezřením. Navíc vizitka Čechů byla jednoznačná, když mi celníci koukali do pasu, okamžitě mi nadávali, že jsem agresor. Proč o tom mluvím: v roce 2000 byla nálada v Bělehradě silně protimiloševićovská a protiválečná, ale nikoli zřídka jsem se setkal taky s překvapivou radostí z bombardování, protože lidé věřili, že díky němu se Miloševiće konečně zbaví.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.