My potřebujeme prezidenta, který bude zastávat naše stanoviska vůči světu, a ne aby si on osvojoval a prezentoval stanoviska cizích zemí, píše Martin Weiss (na snímku Petr Pavel s americkým generálem Joem Dunfordem).
Foto: Ministerstvo obrany USA
1
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Generál Petr Pavel má velmi úspěšně nastartovanou prezidentskou kampaň, dnes již více průzkumů potvrzuje, že by vyhrál kolo druhé i první, je přijatelný pro voliče demobloku, ale nejen pro ně. Může si dovolit vystupovat z pozice favorita. Tedy toho, kdo nemusí útočit, nepotřebuje upoutávat pozornost, ale zato musí dbát, aby si volby neprohrál sám.
Sice by bylo dobré nemít v roce 2023 prezidenta z komunistické rozvědky, ale Pavlovu argumentu, že svou prací následujícíh třicet let také něco dokázal, je třeba popřát sluchu. Tak proč se tedy proti kritickým zprávám obhajuje tak nevěrohodným a iritujícím způsobem?
Ta poslední, výpověď jeho někdejšího spolužáka ze zpravodajské školy Generálního štábu, není z novinářského hlediska žádným skandálem nebo podpásovkou. Je naopak žádoucí, že se o minulost kandidáta zajímáme včas, a ne, až když je pozdě. To byl případ profesora Drahoše v minulých volbách, kdy se týmu jeho „stvořitelů“ podařilo vytvořit atmosféru, že Drahoš je ta naše spása proti Zemanovi, na niž pověsíme své naděje.
A teprve po volbách se objevily novinářské pokusy kritičtěji zkoumat jeho vědecko-podnikatelskou kariéru. Kdyby se objevily včas, zvítězil by možná pocit, že Drahoš ten kalibr není, a že je třeba hledat někoho jiného, na koho tu naději pověsit. A něco podobného hrálo roli i v případě nebožtíka Věslava Michalika, který se sám vyřadil z vrcholné politiky, když ho dohonila fakta, jež by při včasné práci šlo vysvětlit a ustát.
Generál Pavel ve své reakci přikládá dvě stanoviska spolufrekventatntů z kurzu, pozdějších vojenských zpravodajců, která jsou dobrá hlavně k tomu, že si člověk uvědomí, že nejen na Slovensku, ale i u nás bylo ve zpravodajských službách dost komunistů, byť si rádi říkáme, že jsme u nás postavili demokratické služby na zelené louce. V jeho stanovisku zaznívá i výtka, že redaktor Novinek se rozhodl zveřejnit svědectví zrovna dotyčného Beneše, a ne těch dvou spolužáků, které mu připravil a poskytl Pavlův tým. Je to pokračování jeho dřívější praxe, kdy už si takto vyžádal a následně distribuoval stanoviska historiků ke generálovi. Je pomýlené očekávat, že takto by měla média pracovat. Ještě pomýlenější je, když se to provádí amatérsky a kampaňový tým není připraven na variantu, že jeden z oslovených historiků nadšené dobrozdání odmítne poskytnout. Tým se chová, jako by to nevyšlo najevo, a očekává od médií, že i ona se tak budou chovat.
Obě svědectví přitom našlapují opatrně jak kolem tvrzení, že Pavel vedl pohovor se spolužáky na téma petice Několik vět z komunistických pozic, tak i to, zda byli cvičeni na vojenské diplomaty, což je Pavlova verze, anebo na rozvědčíky.
Pavel však ve svém prohlášení hlavně opakuje svou dnes už dobře známou argumentaci. „Kdyby na mé minulosti bylo cokoli diskvalifikujícího, stejně tak by by si mě těžko zástupci 30 zemí NATO zvolili za nejvyššího vojenského zástupce s přístupem k těm nejtajnějším plánům. Každému, kdo se v mezinárodní bezpečnostní politice pohyboval, je jasné, že by mi tajné služby Američanů, Britů nebo Francouzů, kteří mají i jaderné zbraně, neumožnily přístup k těmto plánům, kdyby na mě našly cokoli problematického,“ píše.
To je argumentace, která nefunguje hned nadvakrát. Zaprvé tu prezidenta volíme my, a ne Američané, Britové nebo Francouzi. Nám musí vyhovovat, ne jim. My potřebujeme prezidenta, který bude zastávat naše stanoviska vůči světu, a ne aby si on osvojoval a prezentoval stanoviska cizích zemí. Je to nějaká snad ještě obrozenecká zastydlost, která si dobře našla své místo v dnešní době demonstrativního „patření k Západu“.
Zadruhé ale předkládání našich sporů k posouzení západním autoritám nefunguje ani prakticky. Proč by mělo? Nemají na to nástroje lepší než my a mají své vlastní potřeby, podle kterých se chovají.
Připomeňme si, že v roce 2008 zveřejnil historik Adam Hradilek v Respektu historickou práci o tom, že Kundera měl v roce 1950 udat SNB, že si na studentské koleji schovala kufr podezřelá osoba. Ten člověk, Miroslav Dvořáček, byl pak zatčen a odsouzen do vězení. Kundera nevyužil možnosti vyjádřit se k textu před vydáním. Zato však poté skupina věhlasných spisovatelů (Gabriel García Márquez, Philip Roth, Salman Rushdie, J. M. Coetzee aj.) zveřejnila prohlášení, v němž se za Kunderu postavili, aniž by o věci cokoli věděli. Stačilo jim Kunderovo popření a údajné stanovisko „eminentní vědecké osobnosti z Prahy“, jež měla ta fakta „velmi jasně“ vyvrátit, přičemž nikdy neuvedli, kdo to je. Ve svém prohlášení zato uvádějí, že byla proti Kunderovi zahájena „pomlouvačná kampaň“. A že „tisk šíří tento pomlouvačný drb s odpudivou lehkostí“. V závěru znovu odsuzují „tuto orchestrovanou pomlouvačnou kampaň“. Pro ně je to prostě pokus očernit největšího žijícího spisovatele, útok na jeho čest, a jeho prohlášení jim stačí.
Jenže žádná kampaň nebyla, byl jeden článek v Respektu. Ten mohl v jejich očích zapadat do názorů, které asi občas slýchali od některých Čechů, že Kundera byl komunistický oportunista. Což byl, bez ohledu na to, co si myslíme o jeho literárním díle – o tom je dokladů dost a stejně tak o tom, že svůj životopis pečlivě kurátoroval a průběžně upravoval. Bylo to vlastně hodně podobné, jako když Andrej Babiš na všechno křičí, že „je to kampaň“.
A Kunderovo popření? V něm uvádí, že „toho člověka ani neznal“. Jenže to se v článku vůbec netvrdilo. Skupina slavných lidí se prostě cítila dotčena tím, že si někdo troufl o jednom z jejich středu zveřejnit něco nepříjemného, a využila toho, že o českých reáliích nikdo nic neví, zato jsou ovšem Východoevropani podezřelí z vedení antikomunistických kampaní a ze zášti vůči západnímu úspěchu jejich krajana. Kdyby už tehdy byl v módě boj proti dezinformacím, experti by si na této akci smlsli.
A podívejme se ještě na jeden příklad. Podobná slova, jaká o sobě rád uvádí generál Pavel, najdeme i v příběhu, který popsal britský novinář Edward Lucas. Jde o Hermana Simma, vysokého činitele estonského ministerstva obrany. V sovětských dobách byl policista, v době zápasu o nezávislost Estonska se ocitl v blízkosti důležitých lidí a sehrál pozitivní roli. Byl vstřícný a měl úřednický talent, takže se přesunul na ministerstvo obrany, kde se vypracoval. Měl tam na starosti systém nakládání s utajovanými informacemi a po vstupu země do NATO často spolupracoval se svými protějšky v členských zemí a jezdil do bruselské centrály Aliance.
Jeho hvězda začala stoupat v 90. letech poté, co „zahraniční přátelé Estonska, jimž šlo o to, aby v zemi převládl řád nad chaosem, si rychle všimli nového úředníka jako někoho, kdo stojí za kultivaci. Britská vláda (…) nejdřív zaplatila za jeho intenzivní kurz angličtiny v jazykové škole ministerstva zahraničí a pak za studium bezpečnostní politiky a praktik v Chicksands v Bedfordshire, citadele britské Vojenské obranné služby,“ píše Lucas. „Jeho úsilí bylo vysoce hodnocené. Drily a testy ukázaly, že schopnost Estonska zvládat zacházení s utajenými materiály je prvotřídní, dokonce lepší než v některých starých členských zemích NATO.“
V Bruselu „z něj jeho příjemné vystupování učinilo jednoho z vítaných nováčků“. Simm zase rád tyto příležitosti vyhledával, a když se s někým důležitým sešel, neopomenul se s ním vyfotit a těmito fotografiemi vyzdobit svou kancelář – měl prý i fotografii, jak si třese ruku s šéfem Mosadu.
„Poté, co se Estonsko stalo členem NATO, Simmova produktivita šla prudce nahoru,“ uvádí Lucas. „Byl členem úzkého kruhu lidí v Alianci specializovaných na bezpečnost a zúčastnil se spousty jednání na toto téma v Bruselu i jinde. Jeho prověrka byla bezvadná. ,Američani si mě prověřili, Britové si mě prověřili, Norové, Němci, Dánsko, Finsko – všechny služby si mě prověřily,‘“ cituje Lucas Simma.
Když v roce 2006 odcházel do důchodu, uvedlo ministerstvo obrany v prohlášení vysoce oceňujícím jeho práci, že „podepsal dohody o ochraně utajovaných skutečností s více než dvaceti zeměmi,“ píše Lucas. „Vyjádřil mu pochvalu tehdejší šéf Kanceláře NATO pro bezpečnost Wayne Rychak.“
Jenže Simm byl od roku 1995 agentem ruské rozvědky SVR. V roce 2009 byl zatčen a odsouzen na dvanáct let do vězení za velezradu. Odhalen byl díky spolupráci několika rozvědek. Před dvěma lety byl podmíněně propuštěn.
V následující nemilosrdné „pitvě“ toho, jak se to mohlo stát, nikdo nedokázal říct, proč vlastně nikdo nikdy neprověřil jeho dřívější kariéru, což by ukázalo, že ještě za sovětských dob nějaký čas zřejmě spolupracoval s KGB. Byl příjemný, pozorný až podlézavý a uměl zařizovat věci – k úlevě nadřízených. To stačilo. A to, jak je přijímán západními partnery.
Ale ti mají své vlastní zájmy (Simma naverbovala rovněž německá rozvědka BND. Lucas taky uvádí, že v 90. letech bylo Estonsko pod tlakem Západu, aby byli k bývalým příslušníkům okupačních bezpečnostních složek, kteří se nevrátili do Ruska, „měkčí“. Což nebyl případ Simma, ale jeho ruského řídícího orgánu).
Tento příběh zde rozhodně nepřipomínáme proto, abychom snad naznačili, že generál Pavel by ve skutečnosti mohl být agent. Ale vyplývá z něj, že západní struktury ve svém hodnocení lidí nejsou neomylné. A že se koneckonců jako na základ spoléhají na prověření z domovské země.
00:02
