Raška a Ledecká. Možná má tahle země na víc

Jiří Raška se mihotá v paměti současných padesátníků jako přelud z jejich raného dětství, kdy jejich okolí cosi vzrušeným způsobem prožívalo. Později se člověk dozvěděl, že to nejspíš bylo jeho vítězství na olympiádě v Grenoblu v únoru 1968, jímž možná začaly skutečné naděje, které mělo přinést jaro.

Raškovo nečekané (ale doufané) vítězství mohlo vytvořit představu, že Češi a klidně také Slováci, což se bralo společně, si přece jen zaslouží lepší zacházení. Když jeden z nich – Raška byl ale striktně řečeno Valach – udělal něco tak výstředního a letěl krásným stylem skoro osmdesát metrů na lyžích, tedy o pár metrů dál než ostatní, uvolnilo to v lepší části národa síly, které sice nakonec nemohly na toho rudého netvora stačit, ale ta snaha dlouho žila v lidech jako naděje, že to bude jednou lepší. Symbolem té naděje byla i ta prostá čepice s malou bambulí, kterou jsem nosil celé normalizační dětství. Podezírám rodiče, že si tak ze mě udělali cosi jako nenapadnutelný politický protest.

Víme samozřejmě, že politika se se sportem nemá míchat a že to bývá i vztah perverzního typu. Sport často sloužil a slouží diktaturám, aby se předvedly, že jsou normální a lidské, když mají své dobré sportovce. Já jsem se za komunismu divil, že se vrcholovému sportu může dařit i v demokratických zemích, když se tam lidé přece mohou zabývat vším možným – a mnohem příjemnějším. U nás to bylo často tak, že sport byl třeba jediným způsobem, jak se dostat do světa nebo jak aspoň trochu vyniknout v něčem, co není amorální – kariéra ve sportu (a snad ještě v přírodních vědách a neideologickém umění) byla jediná, která cti netratila: téma dopingu ponechávám stranou. Lidé ze Západu tyhle ambice mít nemuseli, a přece ti svobodní zápaďáci bojovali jako o život a často vyhrávali a poráželi i ty supermotivované Rusy, nadopované východní Němce a teď třeba Číňany.

Na Raškovi nebo předtím na Zátopkovi, jenž ovšem plnil svůj politický úkol, bylo fascinující, že šlo o individuality, které se popraly se svým kolektivním osudem, jímž je v této zemi průměrnost a pocit, že je všechno tak nějak jedno. Tento český fatalismus, který všechno snižuje do šedi a oprýskanosti, takže česká politika a veřejný život vypadají jako české domy, silnice, kuchyně nebo třeba stav mostů v Praze, má protiklad ve výskytu mimořádných jedinců, kteří jsou schopni světových výkonů. Tak mohl Heyrovský vynalézt polarograf, Wichterle kontaktní čočky, Trnka udělat ty úžasné loutkové filmy, Forman natočit Vlasy a Amadea, Kundera a Hrabal napsat ty své knihy, Havel vést nejlepší opozici, Jágr vystřihnout ten pozdrav, Raška skočit v Grenoblu 79 metrů – a Ester Ledecká vystřihnout zázračný sjezd po kopci, který v této zemi snad ani neexistuje, a pak na to nevěřícně hledět, než jí dojde, že udělala to, co je v Čechách a na Čechách nejlepší – a přitom tak vzácné: sáhnout někam, kde jsou samy hranice lidských možností, a udělat to lehkým a nečekaným způsobem.

Třeba tím chtěla nějaká kosmická síla naznačit, že i lidé v téhle zemi mají na víc.