Desítky. Éra pseudoelit

Zítra končí desetiletí začínající desítkou. Bylo zlomové a proměnilo svět víc než první dekáda druhého tisíciletí, byť do ní patří tak zlomový moment, jakým bylo 11. září 2001. Tehdy ale ještě západní společnosti držely pohromadě. Nezačaly se samy poškozovat polarizací a vyhrocenými vnitřními spory. 

To přichází až v právě končícím desetiletí. Fakticky začíná skoro o dva roky dřív. Na podzim 2008 s finanční krizí. Všichni se tehdy obávali, jaké bude mít následky. Hledaly se paralely s velkou depresí třicátých let minulého století. Následky měla. Jen jiné, než všichni čekali. Přinesla ztrátu skutečných elit.

Intelektuálních, akademických, ekonomických. Drží si moc a klíčová místa ve společnosti. Udávají směr. Ostatní společenské vrstvy je ale odmítají následovat. Ztratily schopnost vést. Základní vlastnost, kterou se elity vyznačují. Stávají se pseudoelitami. Snaží se svět směřovat proti vůli a zájmům většiny společnosti. Ta se bouří, kdykoliv k tomu dostane příležitost. Kde to jde, tak zatím naštěstí ve volbách. Odpor proti pseudoelitám se ještě nedostal do ulic. 

Klasickým příkladem pseudoelit éry desítek se vším všudy je francouzský prezident Emmanuel Macron. Nikoliv jeho zvolení, které ještě na první pohled paradoxně vypadalo jako revolta Francouzů proti pseudoelitám, ale jeho pozdější styl vládnutí Francii i ovlivňování směřování Evropy. Nejvíce symbolickými projevy odporu proti pseudoelitám je zvolení Donalda Trumpa a brexit. 

Typickou větou pseudoelit je fráze: Jak můžou voliči rozhodovat tak neuvědoměle? Proč nechtějí otevřené hranice, když je chceme my? Proč si neuvědomují, jak zásadní je boj proti klimatické změně, a nejsou kvůli němu ochotni změnit svůj styl života? Vzdát se aut, životní úrovně, létání na dovolenou, masa? Proč stejně jako my nechápou, že práva a nároky různých sexuálních menšin jsou momentálně tím hlavním, co musíme řešit? Proč si to stejné nemyslí o genderových prioritách? Proč nechtějí, aby světu vládla alespoň polovina žen, byť za cenu kvót? Proč nechtějí, aby se Evropa konečně pořádně integrovala a překonala éru národních států? 

V posledních deseti letech nejsou elity schopné přesvědčit ostatní, že jejich témata jsou v souladu s jejich zájmy. Ostatní společenské vrstvy jim nevěří. Volí proti nim. A pseudoelity je pak veřejně pokárají, jak mohou být tak neuvědomělé. 

Tím, jak je většina společnosti nenásleduje a jejich agendu odmítá, se uchylují ke dvěma strategiím. Za prvé k velmi radikálnímu rozhodování v institucích, které ovládají. Ve vyhrocené podobě je to vidět především na různých vyšších soudech, kde přibývá velmi radikálních přistěhovaleckých nebo genderových rozhodnutí, která značné části společnosti připadají extrémní. 

Druhou strategií je přijímat důležitá rozhodnutí, tak aby většina společnosti nedohlédla důsledky. Případně to hrát na obě strany. Tvářit se vstřícně k migraci na evropské scéně a zároveň doma přijímat nejtvrdší přistěhovalecké zákony, jak to předvádí právě Emmanuel Macron. Stejně to hraje i u boje s klimatickou změnou. V Bruselu vévodí jednáním o uhlíkově neutrální ekonomice, přestože ví, že doma není schopný nic uhlíkovou daní zdražit. Loni se o to pokusil u benzinu a nafty, Žluté vesty začaly demolovat Paříž v nejagresivnějších protestech od roku 1968. Ustrašený Macron daň po měsíci stáhl. S žádnou další nepřišel. 

Společenské napětí, které je na Západě hodně cítit, nepovolí dřív, než pseudoelity vystřídají skutečné elity.