Mají Češi poklekávat kvůli vyvražďování Prusů?

ÚHEL POHLEDU: „Český král přitáhl k hoře, na které dnes hrad Königsberg stojí, a poradil řádovým bratřím, aby zde tento hrad postavili na obranu víry, přičemž na podporu této stavby jim předal velkolepé a královské dary“. Takto popsal člen řádu německých rytířů Petr z Dusburgu podíl Přemysla Otakara II. na počátku hradu (nikoliv města), který byl po přemyslovském panovníkovi pojmenován Königsberg (Králova hora – Královec), dnešní ruské město Kaliningrad.

Pozapomenutá česká stopa na Baltu po Otakarově první křížové výpravě z roku 1255 se před nedávnem stala předmětem cimrmanovsky rozvíjeného protiputinovského vtipu o referendem schváleném „návratu“ Královce České republice. Do jiné úrovně byla nadsázka posunuta, když se k tomuto tématu vyjádřil na stránkách deníku Alarm Ondřej Slačálek v příspěvku „Ano, také jsme byli křižáci. Je to důvod ke studu, ne k hrdosti“. Bez mučení se přiznám, že jsem chvíli zapochyboval, zda jeho text není dalším pokusem o „královecké vtipkování“. Nebylo tomu tak. Jeho teze o osm set let staré vině Čechů na „vyvražďování“ Prusů byla myšlena úplně vážně. O to větší mé překvapení bylo, když jsem zjistil, že autor je politolog působící na Karlově univerzitě.

Čechy se naštěstí podařilo vyvinit Magdaleně Grešové a Barboře Vosáhlové, když ve své polemické odpovědi mimo jiné poukázaly na fakt, že tehdejší obyvatelé českého království a moravského markrabství nemohou nést podíl na zločinu svého krále, který se jim politicky zcela nezodpovídal.

Vina na Přemyslu Otakarovi II. nicméně zůstává. Železného a zlatého krále by před bouráním jeho soch možná mohla zachránit už jen argumentace, že ani ti pohanští Prusové nejsou bez viny. Oni si totiž začali. Ani ne tři sta let před Otakarovým tažením úkladně zavraždili Čecha sv. Vojtěcha, který však zdaleka nebyl poslední obětí násilností jejich náboženské netolerance. Ale vážně…

„My“ před osmi sty lety

Ondřej Slačálek ve svém emotivním textu kromě řady nepřesností a zavádějících tvrzení příliš podléhá hollywoodskému klišé o masovosti středověkého „vyvražďování“, které neadekvátně srovnává s vyhlazovacími mašinériemi diktatur 20. století. Samozřejmě dlouholetá válka mezi řádem německých rytířů a pruskými kmeny, ke které se na necelé tři týdny přichomýtl Přemysl Otakar II., nebyla něčím pěkným, nicméně cílem bylo pokřtění a podrobení místních kmenů, a nikoliv vyvražďování.

Když se řád německých rytířů rozhodl vybudovat svou doménu na území Prusů, potřeboval i místní obyvatelstvo, které je bude živit. Vyvražďování tudíž ani nebylo v jejich zájmu. Z lokálních představitelů se na nově dobytém řádovém území posléze stávala místní privilegovaná elita. Prameny naopak poukazují, že i v následných staletích se řád potýkal s určitými neúspěchy v christianizaci a nevykořeněným pohanstvím. Ostatně samotní Prusové (stejně jako Polabští Slované) mizí z dějin nikoliv na základě – Slačálkem nadužívaného termínu – „vyvražďování“, ale asimilací završenou v raném novověku. Ještě v 16. století byly v pruštině dokonce tištěny knihy.

V obecné rovině Slačálkův text o pruské krvi na českých rukách vychází z nedávných diskuzí západního světa. Zjevná je inspirace v nedávné kontroverzi v otázce kolonialismu a otrokářství, která vrcholila poškozováním a strháváním soch osobností počínaje Kryštofem Kolumbem přes britské vědce 19. století až po Winstona Churchilla z důvodu, že byli feudálové, nedemokraté, otrokáři, rasisti, představitelé kolonialismu atd. Jedni v tomto čištění památkového a veřejného prostoru od neblahého dědictví minulosti spatřovali dějinnou spravedlnost, druzí pouhé řádění západních neomarxistů. Někteří si opodstatněněji kladli otázku, zda není ve větší či menší míře absurdní přenášet hodnotový svět dnešní západní civilizace na vědce žijícího kolem roku 1830, nedej Bože na osoby žijící před pěti či více staletími.

Přísné kádrování prostupující staletí může být pro mnohé Středoevropany nepochopitelné i z důvodu, že přímo nepociťujeme neblahé dědictví kolonialismu. Svou roli jistě sehrává i fakt, že v Británii a zvláště v zámoří nefungují naše zásadní historické mezníky let 1918 a 1945, které nás výrazně mentálně oddělují od předcházejících dob. Současná česká společnost běžně nahlíží na konání konkrétních historických osobností dnešním hodnotovým světem zvláště ve vztahu k době druhé světové války.

Zapomínáme sice na fakt, že mezi lety 1939 a 2022 je už stejné časové rozpětí jako mezi vládou Marie Terezie a první marxistickou internacionálou, nicméně fatální memento druhé světové války je prostě stále živé. Naopak v případě staršího údobí je obecné české historické povědomí do značné míry ochotno připustit, že Karel IV., Jan Žižka a František Palacký byli osobnostmi své doby a nelze je kriticky soudit za to, že by úplně neobstáli v dnešních měřítkách demokracie, lidských práv, rasismu a rovného genderového přístupu. I tak se však čas od času například Žižka dočká srovnávání s nacistickými zločinci.

Je však jedna kategorie, ve které si dnešní (nejen) česká společnost počíná stejně „neurvale ahistoricky“ jako nedávní západní strhávači soch. Jednu dnešní hodnotu bez mrknutí oka přenášíme nejen napříč staletími, ale dokonce i přes jedno tisíciletí a dávné osobnosti podle této dnešní kategorie stejně přísně kádrujeme. Onou vše prostupující konstantou není právě nic jiného než neměnná definice (českého) národa, na níž se i dnes shodnou osoby s cela rozdílným pohledem na svět.

Levicový Ondřej Slačálek je ve svém výkladu jednovaječným dvojčetem Vlastimila Vondrušky či Daniela Vávry, který před půl rokem rozpoutal na facebookových stránkách „Český středověk“ velmi vyostřenou – avšak potřebnou – diskuzi o tom, zda mezi roky 805-2022 tu je jeden český národ. Jedna strana dovolávající se tisíciletého neměnného českého národa upozorňuje na to, jak jsme roku 1278 bojovali proti Němcům a Habsburkům, proti kterým jsme také bojovali o 750 let později. Jinými slovy na Moravském poli tekla česká krev fakticky za stejnou věc, za kterou umírali parašutisté v kostelní kryptě v Resslově ulici.

Ve zmíněném článku levicového deníku Alarm se dnes dočítáme totéž. Češi 13. století jsme vlastně „my“, a proto dnes (v říjnu roku 2022) zpytujme naše svědomí za to, co Češi tehdy (v lednu roku 1255) spáchali na nebohých pruských pohanech v Sambii na Baltu. Ve výkladu Ondřeje Slačálka samozřejmě také nechybějí 800 let konstantně zlí Habsburkové a ve svých tezích jde i hlouběji do minulosti. Klekat se za násilnou christianizaci mají i „Germáni“ před „Slovany“ (na asi nejnásilnější christianizaci Sasů Karlem Velikým autor zapomněl). Nic lépe neukazuje, že nejen v obecném historickém povědomí, ale zvláště ve vyostřených ideologických pozicích je nutné mít minulost příkladně srovnanou do latě napříč několika staletími. Kolumbus byl víceméně stejný rasista jako Hitler a sv. Václav či Přemysl Otakar II. byli víceméně stejní Češi jako Vlastimil Vondruška a Ondřej Slačálek.

V současném obecném historickém povědomí Čechů lze přenášení hodnotového světa dneška do 13. století – hlavně v kontextu národa – do určité míry omlouvat (většině obyvatel jiný výklad ve školách zprostředkován nebyl). Pokud však o nás Češích roku 1255 a 2022 mluví politolog, je to naprosté oborové selhání.

Dějiny jako zombie

Vážné rozjímání o tom, jak se Češi dnes mají stydět za to, co měli spáchat před 767 lety, není samozřejmě prvním a ani posledním výkřikem tohoto typu. Stejně tak jsme s naprostou vážností před dvěma dekádami byli v Poslanecké sněmovně ochotni diskutovat o tom, zdali se sv. Václav stal v letech 929-935 kolaborantem. Vlastimil Vondruška roku 2012 v médiích za potlesku publika vyprávěl, jak Zlatá bula sicilská z roku 1212 se vlastně vyhraňuje proti diktátu z Bruselu, a při karlovském výročí roku 2016 společností hýbala fatální otázka, jestli byl Karel IV. vlastně Čech. Přes hlubokou propast věků izolepou slepujeme osobnosti, pojmy a „naši“ či „cizí“ vinu, tisíc let sem, pět set let tam.

Každá společnost v každé době se samozřejmě dívá do minulosti, s jejíž pomocí definuje svou identitu a legitimitu, zároveň podle toho minulost i interpretuje. Zvláště to platilo o časech zrodu identit moderních národů v 19. století, kdy byli historikové ve společnosti zvláště váženi, neboť především oni vymezili jasnou kontinuitu mezi svou dobou a slavným dávnověkem (v českém případě F. Palacký). S postupným rozvojem kritického dějepisectví, historikové samozřejmě více a více upozorňovali na problematičnost takovýchto zjednodušujících výkladů kontinuity. Není náhodné, že nové ideové linie národní minulosti v následných generacích již nedefinovali historikové, ale jiné osobnosti veřejného života (v českém případě T. G. Masaryk), přičemž nebylo také náhodné, že se některé přední osobnosti historické vědy (J. Pekař) vzpíraly těmto ideovým výkladům, které výrazně ohýbaly tehdejší stav historického poznání. Především v autoritativních režimech 20. a bohužel již i 21. století se pohlížení do minulosti stalo nejen ideovým svorníkem společnosti, ale propagandistickým nástrojem, který vysvětluje, či ospravedlňuje agresi a násilí proti jiným zemím či sociálním, etnickým, náboženským a rasovým skupinám.

Některé národy se do zrcadla své minulosti dívají již tak dlouho a uhranutě, že hluboká propast věků a bezpočet proměn společenských a mentálních pro ně přestává hrát jakoukoliv roli zvláště z důvodu, že ji většinově vnímají jen vizuálně (filmy, politicky využitelná klišé). Minulost se dnes stává mnohdy více živá, než si roku 1975 představoval František Graus, který tento fenomén obecně uchopil jako jeden z prvních ve své knize Lebendige Vergangenheit (česky: Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku. Praha Argo 2017).

Nejde pouze o domnělou konstantu tisíciletého národního boje (proti Němcům), úvahy o osm set let staré české vině dopuštěné na pruských pohanech, ale právě také o vzpomínanou vlnu v západním světě, kdy lidé před sebou poklekávali i proto, že praprapradědeček jednoho byl roku 1861 otrokem praprapradědečka toho druhého. Samozřejmě upozorňování na zločiny a křivdy 20. století, respektive ty, které se nás stále osobně dotýkají, je v pořádku (např. holokaust, kolonialismus), nicméně sebezpytování a pykání za viny nejen předcházejících generací, ale i pospolitostí dávných staletí a naprosté opomíjení základního faktu, že tehdy byl výrazně jiný hodnotový svět a společenské uspořádání, je věc jiná.

Jak zhoubné může být toto opomíjení času, oživování – ne-li zombizace – minulosti, dávných zločinů a křivd, právě dnes můžeme vidět na Ukrajině. Někteří Rusové omlouvají agresi a vraždění 80 let starými zločiny nacistů a některých tehdejších Ukrajinců. Na tank si dokonce dají sovětskou vlajku, aby lépe podléhali iluzi, že nebojují roku 2022 proti banderovcům sami, ale že po jejich boku válčí i rudoarmějci z roku 1943.

Tisíciletý národ, historikové a veřejný prostor

Již bylo zmíněno, že v časech obrození národů měli historikové společenský úkol definovat kontinuitu s dávnověkem a tím budovat národní historické povědomí, což svého času samozřejmě sehrávalo pozitivní roli. Pro toto společenské poslání ovšem historikové často zapomínali říkat veřejnosti to druhé, jak se popisované události odehrály dávno a jak byl tehdejší hodnotový svět od našeho v mnoha aspektech více odlišný, než se na první pohled zdá. Přitom se jedná o jev, který každý jedinec dříve či později může pozorovat na vlastní rodině, když srovná mentální svět své (pra)babičky, kterou poznal v časech svého mládí, s horizonty vlastních dětí či vnoučat, tedy osob mezi jejichž narozením leží zhruba sto let. Tuto časovou a hodnotovou vzdálenost musíme v případě vzpomínaného roku 1255 vynásobit osmkrát a umocnit bezpočtem společenských a sociálních proměn.

Problémem samozřejmě je, jak v tekutém písku času a do značné míry i hodnot společnosti vyprávět tisíc let dějin. Pokud si historik dovolí v popularizační podobě upozornit na fakt, že pod pojmem „Bohemi“ na stránkách Kosmovy kroniky se skrývá výrazně něco jiného než „my Češi“, často se ve veřejném prostoru stává bořičem našeho tisíciletého národa a zaprodancem spiknutí globalistů. O to více si společnost bude obecné historické povědomí vytvářet na základě Vondruškových románů a rádoby holywoodských filmů. Na druhou stranu by odborná historická obec neměla zcela přenechávat podobu společenského historického povědomí utilitárním zneuživatelům minulosti.

V případě národa je již problém samozřejmě zakódován v zažité představě o jednom tisíciletém národním těstě, které nanejvýše mohlo občas měnit tvar. Možná by nám samotným prospělo hledat v odborné i v popularizační rovině svou dnešní definici tisíciletého češství, které prostě nelze jednoduše odložit jako staré nádobí. Bylo by možné se zde teď zaklínat jmény autorit myslitelů a vědců, zůstaneme-li však v prostoru kuchyně, nabízí se například výstižněji upozorňovat na to, že tisíciletý příběh Čechů se neskrývá ve zmíněném těstě, ale v keramické formě, ve které se to těsto peče.

Mnozí z nás mají doma keramickou formu na bábovku po prababičce. Jedly naše rodiny po řadu generací stejnou buchtu z jednoho těsta? Ne. Ale vždy ta buchta byla díky té keramické formě tvarována stejně. Onou pečící formou češství, která proměňující se obsah tisíc let tvaruje, je prostor střední Evropy, pražská kotlina a kraje přilehlé, či pojmy „Bohemi“/Čechové, Moravané, Pražský hrad, sv. Václav (dříve chorál, dnes socha), Jan Hus atd. Nicméně obsah a chuť se výrazně proměňovaly. Děkan Kosmas ve své kronice psané nikoliv pro lidové masy, ale pro pár desítek duchovních přemyslovských zemí, chápal pojem „Češi“ jinak než o dvě staletí později kronikář zvaný Dalimil. A to jsme stále ve středověku. V případě doby nedávné, už je chuť té bábovky zcela odlišná, blízká té naší, ale ne stejná.

Snad tímto způsobem – kontinuitou stejného tvaru, ale proměnlivým obsahem – by společenský tisíciletý národní svorník byl zachován, ovšem s větší eliminací nesmyslného či účelového slepování reálií přes propast staletí a tisíciletí. Snad by ubylo nesmyslů o kolaborantství sv. Václava či naší vině na „vyvražďování“ Prusů či by se více eliminovalo zneužívání středověku jako účinného hnojiva pro nejhorší verze nacionalismu.

Uvedenou cestou mohou do našeho obecného historického povědomí výrazněji vstupovat i faktory minulosti, v nichž dnes široká veřejnost spatřuje fatální rozpory se svým češstvím. Jako například, že do identity Čechů náleželo přes 700 let německo-jazyčné obyvatelstvo. Případně, že integrální součástí české identity byli po 400 let i ti vzpomínaní (zlí) Habsburkové, kteří odvozovali svou legitimizační pokrevní linii přes Jagellonce a Lucemburky od Přemyslovců, na své rodové koruně z roku 1602 (pozdější koruně rakouského císařství) si nechali vyobrazit lýčené střevíce Přemysla Oráče, dokonce řada představitelů rodu se učila češtině či dotovali stavbu Národního divadla. A takto bychom mohli v různých podobách a proměnách českých a moravských identit nesvázaných jednou konstantní učebnicovou šablonou pokračovat dále.

Možná je to recept špatný, nicméně pokud odborná obec historiků nebude vstupovat do diskuze o historickém povědomí národa, budou ho formovat jiní, kteří jej však nemusí používat jako společenský svorník, ale jen jako utilitární nástroj ke svým cílům.

Autor je historik. Působí v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.