Královecký vtip a vyvraždění Prusů. Vyvozování tisícileté viny může být zhoubné

ÚHEL POHLEDU: Minulost blízká či vzdálená se často stává tématem různých vtipů, případně parodických fikcí a nenalhávejme si, že se jedná o nějaké české specifikum. Britové se smějí seriálu Černá zmije či Monty Pythonovu létajícímu cirkusu, Francouzi parodují své historické velikášství v postavičkách Asterixe a Obelixe z poslední Římany nedobyté galské vesnice a v poslední letech u nás populární komiks „Opráski sčeskí historje“ taktéž vychází ze zahraniční inspirace.

Vtipkování na úkor minulosti se samozřejmě nemůže vyhnout ani násilným událostem, přičemž čas od času jeho tvůrci překročí dobrou míru vkusu. Byť posledně zmiňované „Opráski“ se na této hraně pohybují dosti často, nejostřejší kritiky se v poslední době dočkal vtip o návratu Královce (Königsberg), dnešního ruského města Kaliningradu, České republice, který by nám měl příslušet jen proto, že se k jeho založení před 767 lety (roku 1255) přichomýtl český král Přemysl Otakar II.

Síla tohoto vtipu se skrývala právě v tom, že český nárok na Královec je stejně absurdní, jako Putinovy nároky na ukrajinská území. Postupem času samozřejmě toto vtipkování ztrácelo na originalitě, než se k tomuto tématu vyjádřil ve svém velmi emotivním textu politolog Ondřej Slačálek, který daleko za hranicí elementární zdrženlivosti přiřadil královecké vtipálky rovnou k vysmívačům holokaustu.

Konkrétně píše, jak „my Češi jsme byly v čele výpravy, která vyvražďovala pohanské kmeny.“ Ti, kdo odmítli přijmout Krista byli ve velkém „vyvražďováni.“, přičemž se neostýchá flagrantně vést rovnítko k nejmasovějším zločinům nacismu. „Germáni“ (a „my Češi“) jsme se „rozhodli vyvraždit pohany“ (Polabské Slovany a Prusy), stejně jako se Hitlerova „tisíciletá říše rozhodla vyvraždit Židy“ a následně Slovany. Od této nosné teze odvíjí svou argumentaci a vinu na tomto vyvraždění přenáší ze 13. století se vší vážností na „nás“ Čechy roku 2022.

Bořiči mýtů v zajetí mýtu

Proti tomuto a jiným nedávným předimenzovaným přenosům hodnotových světů, „české viny“ a jednoho tisíciletého českého národa přes osm a více staletí do současnosti a zase zpět do minulosti jsem se vyhranil ve svém textu, na který nyní reagoval Martin Šorm. Ten se v Slačálkových stopách pohoršuje nad tím, jak prý „skandálně zlehčuji násilný zánik masakrovaných Prusů“ a poukazuje, že jsem na sebe vzal „smutnou úlohu pouhého pedantského fact-checkera“ vyzbrojeného „tupým školometstvím“, který opravuje detaily v Slačálkově eseji.

Problémem těchto výtek však je, že má kritika směřuje nikoliv vůči detailům, ale samotné podstatě celé argumentace. Ondřej Slačálek a Martin Šorm ve svém boji proti nacionálním mýtům, jednomu vtipu a mému „skandálnímu“ zpochybnění vyvraždění Prusů totiž naprosto přehlédli, že sami v zajetí jednoho mýtu žijí. Ba co více, stali se obětí jednoho z největších nacionálních mýtů středovýchodní Evropy, který byl ke všemu velmi ušpiněn tím nejhorším, co přineslo 20. století.

Nejde o nic jiného než citovaný nosný pilíř jejich teze o „vyvraždění“ Polabských Slovanů ve 12. století a pohanských Prusů (za české účasti) ve 13. věku. Samozřejmě k výpravám, zabíjení, vypalování docházelo jak ze strany křesťanských vládců, tak ze strany Polabských Slovanů a pohanských Prusů. Ostatně když polská knížata povolala ve 20. letech 13. století na své hranice řád německých rytířů, jedním z hlavních motivů byla právě ochrana Polska před pruskými vpády. Nicméně mýtus o „křesťanském“ vyvraždění těchto pohanských kmenů se zcela rozchází s dobovou realitou a bezpočtem pramenů tehdejších a pozdějších.

Hlavní důvod, proč se tento zcela zavádějící koncept tak výrazně prosadil, je prostý. Německá společnost 19. a první poloviny 20. století musela v obecném historickém povědomí trvat na výkladu, že Němci vyvraždili Polabské Slovany a etnické Prusy a na jejich místo přišlo německé obyvatelstvo. Kdyby toto totiž netvrdili, museli by ve větší či menší míře přiznávat fakt, že původ obyvatelstva jádra Německého císařství, hohenzollernského Pruského království, tedy oblastí Berlína a právě Königsbergu (Královce), je vlastně svým „krevním původem“ do značné míry slovanské či etnicky pruské, tedy „negermánské“. Ještě radikálněji byla tato představa hájena v době nacistického Německa, kdy byl z důvodu čistoty rasy naprosto nepředstavitelný výklad, že populační srdce prušáckého germánství může do značné míry pocházet ze slovanských či etnicky pruských „podlidí“.

Zakořeněná legenda o vyvražděných Polabanech a Prusech byla od 19. století samozřejmě stejně dobře živena jako hrozba ze strany obrozených Poláků, Čechů, Lužických Srbů a Rusů. Nový rozměr zvláště získala v kontextu zločinů nacismu. Mýtické vyhlazení Polabských Slovanů a etnických Prusů se roku 1945 zároveň stalo tisíciletým argumentem pro „vyčištění“ středovýchodní Evropy od německého etnika a v poválečné době dožívá v nejnižších formách antiněmectví. Přesněji řečeno do doby, kdy tento překonaný konstrukt z akademických pozic nevědomky vzkřísili Ondřej Slačálek a následně Martin Šorm a používají jej k dalšímu účelu.

Výklad o „vyhlazení“ Polabanů a Prusů (tzv. Ausrottungstheorie) byl po druhé světové válce odložen nejen jako nástroj (pan)germánství a nacismu, ale i díky archeologii, která doložila obecnou kontinuitu osídlení po domnělém „vyvraždění“. Teprve tehdy byly zcela doceněny vrcholně a pozdně středověké prameny, které o knížectvích a markrabstvích na severovýchodě Svaté říše římské mluví jako o slovanských zemích, přičemž v některých dokonce nadále vládla domácí původem slovanské dynastie. S určitým klopýtáním se také etablovala šlechta a měšťané slovanského původu. Slovanština dlouho zůstávala i místním právním jazykem a nejbohatší města známého obchodního spolku Hanza se nechala dokonce nazývat „slovanskými městy“ – „civitates Slavicales“ (např. Lübeck, Hamburg, Rostock).

Výrazně jinak tomu nebylo ani v případě kontinuity mezi domněle vyvražděnými pohanskými Prusy a pozdějším německým obyvatelstvem Východního Pruska s centrem v Königsbergu. Řadu dekád historikové a archeologové dokládají, že středověká transformace tamního území ve 13. až 15. století výrazně stála na místním etnicky pruském obyvatelstvu a pouze na dosti malém počtu příchozích – nejen německých – kolonistů, jak zvláště doložil Peter Erlen (Europäischer Landesausbau und mittelalterliche deutsche Ostsiedlung. Marburg 1992). Například v oblasti Sambie, kde válčil Přemysl Otakar II., bylo obyvatelstvo ještě roku 1400 zhruba z 90 % etnicky pruské. Etničtí Prusové se rovněž se v rámci držav řádu německých rytířů etablovali jako měšťané a šlechtici, z nichž nejmocnějším byl rod Candeinů. Dokonce se stávali i příslušníky samotného na Baltu vládnoucího rytířského řádu. Vytrácení Prusů a pruštiny z dějin mezi 13.-17. stoletím není tedy příběhem vyvraždění na úrovni vyhlazování Židů, jak emočně a naprosto mylně tvrdí Ondřej Slačálek a Martin Šorm, ale příběhem dlouhé postupné změny, kterou mezi středověkem a novověkem prošlo například Slezsko, či české a moravské pohraničí.

Přehlédnutí práce Petera Erlena (a dalších historiků a archeologů) lze politologovi Ondřeji Slačálkovi odpustit, nikoliv však jeho ostře vyhraněnou koncepční zamrzlost v roce 1945. Jeho emotivní a až urážlivé přiřazení královeckých vtipálků k vysmívačům holokaustů na základě již přes půlstoletí (!) odloženého nacionálního (a svého času i nacistického) mýtu by se samo o sobě mohlo stát vtipem.

Tisíciletá kontinuita krve, boje a viny

Ve svém prvním a také tomto textu opakovaně zdůrazňuji, že nedokazuji nevinu tehdejších Čechů během různých výprav (Přemyslu Otakarovi II. by šlo spíše než výpravu do Prus vyčítat jeho opakované plenivé vpády do Uher) a nerelativizuji středověké násilností, které zdaleka nedosáhly rozměru masových zločinů 20. století, s nimiž Ondřej Slačálek zcela neadekvátně žongluje napříč staletími. Pouze se vyhraňuji proti tvrzení, že my Češi roku 2022 jsme identičtí s Čechy z roku 1255 a neseme vinu na jejich zločinech, což není konstrukt královeckých vtipálků, jak tvrdí Martin Šorm, ale konstrukt politologa Ondřeje Slačálka. Pokud totiž budeme stavět na jeho vážně hlásané tisícileté kontinuitě české viny, jedním dechem legitimizujeme zneužívání středověku v různě nahnědlých ideologiích, jejichž základní osou je právě Slačálkem hájená síla kontinuity. Jednou tisíciletá kontinuita krve a půdy, jindy (národního) boje, viny a trestu.

Upozorňování na osmisetleté či tisícileté oběti je samozřejmě v pořádku, nicméně vyvozování z nich naše osmisetleté a tisícileté viny v duchu Ondřeje Slačálka může být zhoubné ještě v jiné rovině. Dnešní sebezpytování za to, co Češi udělali roku 1255 Prusům a roku 1108 Vršovcům (a takto můžeme postupovat do nekonečna) naprosto devalvuje úsilí posledních 30 let umístit v obecném historickém povědomí naše nedávné viny, se kterými jsme se dosud zcela nevypořádali, jako například otázku českého antisemitismu, vyhnání a excesů spáchaných na sudetských Němcích (Postoloprty, Ústí nad Labem atd.), či otázku romského pracovního tábora v Letech.