Woody Allen o Michaelu Žantovském: A pak jsme si rozbili nosy

Nestává se často, aby se v zaoceánských médiích referovalo o životních jubileích příslušníků zdejší smetánky. Výjimku představovaly pouze bouřlivě slavené narozeniny Emy Destinnové, Harryho Jelínka a strýce Jaromíra Jágra, zvaného kladenský Dží Dží, proslulého vyhazovače jater z Harlemu. O to větším překvapením může být text ve včerejším čísle anglické mutace původně v jidiš vycházejícího deníku Brooklyn Nachrichten. K sedmdesátým narozeninám Michaela Žantovského tam nenapsal článek nikdo menší než Woody Allen, který po obviněních v nechutné kampani MeeToo může publikovat jen v regionálních médiích etnických menšin, a to pouze ve společenské rubrice Bar micva. Text přinášíme ve zkrácené podobě.

Patřím mezi těch mnoho vyhlášených světových géniů, kteří se nikdy nijak zvláště nezajímali o Čechy. Jako dítě z Brooklynu mám rád litevskou, lotyšskou a pak hlavně italskou kuchyni, a to hlavně kraby a langusty, které v Čechách neumějí ani pořádně lovit nebo chovat, natož aby je uměli pořádně zaživa mučit v horké vodě, jak to umí ten hluchoněmý Číňan u Sama Woa, čímž popíral všechny principy košer, jak to tehdy vyhovovalo mé vzpurné a pochybovačné povaze (…) Ve své tvorbě jsem se o Čechy otřel vlastně jen dvakrát: když jsem v recenzi seznamů spodního prádla nazval Hanse Metterlinga kdovíproč „pražským pošukem“, a podruhé, když jsem jednoho nosatého ruského obchodníka se slanečky v dávném filmu Love and Death, ve kterém jsem si dělal srandu z Tolstého a toho druhého vousatého apokalyptika, pojmenoval Voskovek, neboť mi jeden český herec na Broadwayi šel na nervy tím, jaký měl šišlavý přízvuk.

Ale jinak mi ti Češi byli vlastně lhostejní, včetně jejich utrpení za studené války, která nebyla o nic horší než pravidelné roztahování vesmíru nad Coney Islandem, což mi dělalo mnohem větší starost. To už jsem měl radši Korejce a Korejky, z jihu i severu, mladé i staré, blonďaté i kudrnaté. Hodně lidí mi říkalo, že musím do Prahy, když jsem se tolik zajímal o Kafku, o kterého jsem se přitom skoro vůbec nezajímal, protože jsem se vždy bál hmyzu a pavouků, a o pogrom, kterým je to město proslulé, jsem už vůbec neměl zájem. Přesto se přiznám, že s jednou fatální Češkou jsem se přece jen seznámil a nějakou dobu se s ní scházel o nocích v jedné opuštěné tovární hale na předměstí Bukurešti (jak jsem se tam dostal, není podstatné), kde jsem jí hrával na klarinet táhlé maďarské melodie. Nebo to bylo v Budapešti a hrál jsem melodie rumunské? To už z paměti nedostanu, jen prozradím, že film, který jsem tehdy točil, se měl původně jmenovat Dana a její bratři, ale pak ta žena špatně přeložila výraz „macesové těsto“, a my se rozešli, podobně jako to udělal Humphrey alias Rick v té mlze na letišti v Casablance, kdy dá před Ingrid, jež pak nerada odchází s Čechem Victorem Laszlem, přednost jednomu teplému Francouzovi jménem Renault, ale na to bych raději nevzpomínal.

Druhý Čech, se kterým jsem se seznámil, byl a je vlastně také překladatel. A o něm tady píšu. Naše známost začala tím, že mi stále chodily z Prahy nějaké dopisy v neznámé řeči s prosbou, abych mu v ní opravil chyby a poslal padesát dolarů. V zájmu konspirace však nikdy nepřibalil vysvětlení, o co se jedná, takže jsem si dlouho myslel, že mi vyhrožují ruští černosotněnci, kteří v rámci modernizace přešli z cyrilice na latinku. Až přítel Persky, břichomluvec a bednový akrobat (vystupoval ve skříni, takže byl během nesmírně nebezpečné produkce neviditelný), mi odhalil, že by mohlo díky výskytu jména Persky jít o mou povídku Postava Kugelmasse, v níž se, jak známo, dostane tlustý plešatý Žid do Flaubertovy Emy Bovaryové. Persky dále říkal, že některá slova mu připomínají bohémštinu, jazyk jeho předků, což jsem zprvu považoval za jazyk Romů čili gypsies, kteří mi od jedné mezietnické krvavé bitky na 93. avenue, během níž se napadali zásadně zezadu, byli sympatičtí. Pak jsem byl newyorskou manekýnou Porizkovou, kterou jsem chtěl angažovat do jednoho nerealizovaného filmu jako filozoficky založeného travestitu, upozorněn, že půjde o jakousi hanáčtinu, jazyk jejího mládí. Proto se ten film nakonec jmenuje Hanák a jeho sestry. Pak si vzpomněla, že to bude čeština, jazyk, kterým se mluví ve zbytku země.

Ten korespondující mladík, který pak na mých povídkách ohromně zbohatl, se jmenoval Michael Shantowski a dalo se s ním docela dobře mluvit, zvláště o nás dvou. Když jsme se viděli poprvé, moc jsme toho ale nenamluvili, ale navlíkli jsme si boxerské rukavice a on mi přerazil nos. Pak já jemu, takže nás museli ošetřovat na katolické klinice, protože byl zrovna šábes, čemuž jsme se pak hodně nasmáli. On mi pak huhňavým hlasem prozradil, že je psycholog a že o mně píše odbornou knihu, na které pak taky hodně vydělal, takže jsem mu zase musel rozbít nos. A tak to šlo mezi námi pořád dokola. Vždy když jsme se viděli, měli jsme předem plné kapsy tamponů, které byly hned krvavé, ale taky jsme se hodně nasmáli. Michael mi pak toho o Češích hodně navyprávěl, z čehož jsem pochopil, že dva lidi českého původu budou na život stačit. Když mě pak představil jejich prezidentovi, který psal hry, jež trochu připomínaly moje starší filmy, ale v horším obsazení a s horšími dialogy, byl jsem poněkud zklamán, že si myslel, že jsem Bob Dylan, a šel si hrát raději s dětmi. Mia, se kterou jsem v té době omylem žil, na něj udělala větší dojem, za což jsem jí měl rozbít nos, ale to nebyl můj styl, tak jsem ho rozbil Michaelovi. Pak jsme se tomu všichni společně nasmáli. Když jsem teď slyšel, že mu je právě sedmdesát, nasmál jsem se taky. A to mi zas tak moc do smíchu není.

Tak mazel tov a pozor na nos, Michaeli. 

Allen Stewart Konigsberg