Osvětim se nám letos tak nějak zvrtla

V pondělí uplyne 75 let od osvobození Osvětimi Rudou armádou. V Jeruzalémě ve čtvrtek skončilo Světové fórum holokaustu. Přijelo 47 politických lídrů z celého světa, byla to největší diplomatická událost v dějinách Izraele. Řeklo by se, že taková událost, jakou je připomenutí šesti milionů Německem zavražděných Židů a odsouzení antisemitismu, se může odehrát bez kontroverze. Chyba lávky.

Jde o Polsko, jehož prezident Andrzej Duda pozvání odmítl. Nikoliv z nelásky k Židům (ostatně paní Dudová je židovského původu), ale na protest proti organizačnímu aranžmá. Bylo stanoveno, že kromě izraelského premiéra a prezidenta promluví v památníku Jad vašem pětice řečníků: čtyři hlavy států protinacistické vítězné koalice – v zastoupení za Donalda Trumpa Mike Pence, dále korunní princ Charles, Emmanuel Macron a Vladimir Putin – a za poražené německý prezident Frank-Walter Steinmeier.

Duda svou účast podmínil možností na ceremoniálu také vystoupit. To mu bylo odepřeno, navíc v urážlivém stylu: Duda, řekl nejmenovaný izraelský úředník, je jediný mezi 41 světovými lídry, který si kladl takovou podmínku. Ale těch lídrů bylo 47, k cifře 41 se dostaneme až po odečtení izraelských hostitelů a oněch pěti zmíněných spíkrů. Polsko se tu těžko může smířit se stejnou úrovní jako Česká republika, nemluvě o Bosně, Austrálii nebo Arménii.

Osvětim leží na polském území. Poláci jsou vysoce citliví na v anglosaské, historicky negramotné politice a žurnalistice příležitostně používaný obrat „polský vyhlazovací tábor“, který jako by naznačoval, že plynové pece snad provozovala Varšava. Jsou pochopitelně roztrpčeni i tím, že pod dojmem genocidy šesti milionů Židů (polovina z nich byla ostatně před válkou občany Polska) se oběti dalších genocid Hitlera dostávají úplně do stínu. Tři miliony za války povražděných nebo jinak zabitých křesťanských Poláků (výrazná většina zabita Němci) přitom jistě tvoří množství, o němž by třeba přední americký politik mohl něco vědět. A pak přijede do Osvětimi Nancy Pelosiová a vzdá hold obětem – „Židům, Romům, LGBTQ osobám, nesvéprávným a dalším“. Je to všechno pravda, ale tak neuvěřitelně děravá, že to překvapí i kritického pozorovatele, který od Demokratické strany v USA už moc nečeká.

Varšava samozřejmě vzpomínkovou veleakci v Jeruzalémě považuje za nepřátelský trucpodnik, jehož smyslem bylo zastínit polské vládní vzpomínky v Osvětimi, naplánované na toto pondělí. Ale tentokrát to není jen další příběh o nedocenění křivd, které se kdy staly Polsku. Varšava si za trucpodnik v Jeruzalémě může z velké míry sama. Do Osvětimi totiž nebyl pozván Putin, což je při všech možných výhradách vůči ruskému prezidentovi výjimečně hloupé gesto. Sověti za války nesli největší tíhu boje s Hitlerem, více než dvě třetiny padlých německých vojáků jdou na konto Rudé armády, ta otevírala brány Osvětimi a všech dalších vyhlazovacích táborů.

Obava, že Putin by v Osvětimi pokračoval v provokacích, které si v posledních měsících vyměňoval s Varšavou, není omluva. Jednak by to při tak závažném výročí zřejmě neudělal, jednak se zapomíná, že Putinovy nedávné výroky o antisemitismu předválečného Polska, jeho účasti na rozbití Československa, a tedy jeho podílu na vzniku války nebyl nevyprovokovaný výpad. Byla to reakce na rezoluci Evropského parlamentu z loňského září, kterou inicioval kdo? Poslanci polské vládnoucí strany PiS. Antirusismus je, speciálně v polském případě, historicky pochopitelný, nicméně v mezinárodní politice se při ohřívání historických křivd snadno může přihodit nehoda, jakýsi „zpětný zážeh“.

Kritikům Ruska na Západě často uniká, jak blízko k sobě Rusko a Izrael mají. Kritici vycházejí z předpokladu, že Izrael, „jediná demokracie na Blízkém východě“, musí být s Putinem v jakémsi zásadním hodnotovém střetu. Je tomu naopak, dalo by se dokonce tvrdit, že Kreml je pro Izrael druhý největší spojenec ve světě (prvního si každý dosadí sám). A je diplomatickým tajemstvím, že Izraelci letos Světové fórum o holokaustu schválně naddimenzovali tak, aby vyšli vstříc Putinovi, který chtěl ponížit Dudu. A opět: doma tím nic neriskují, v Izraeli pořád na nějaké úrovni přežívá antipolonismus coby pozdní plod těžkého soužití židovské menšiny a polské většiny v Rzeczpospolitě před válkou.

Člověka 21. století, kdy zatím v Evropě zažíváme historicky vzato téměř idylu, až šokuje nezodpovědnost, s jakou se vytahují mrtvoly lidí, jimž bylo dáno prožít životy tak těžké a zakončené tak bídně, že si to ani neumíme představit. Vzpomínání na Osvětim se letos tak trochu nevyvedlo – a v tomto příběhu není hrdinů.

Další texty Daniela Kaisera čtěte zde