Tři naše zbožné lži. Československý národ, neplatnost Mnichova a konec komunismu

„Vítězi, který vjíždíš / do pražských bran, / žehnej Ti svatý Václav / a Mistr Jan.“ Tak T. G. Masaryka pozdravil Karel Toman ve slavných dnech jeho návratu do vlasti po letech úspěšného úsilí o vznik Československé republiky. Masarykova oslava vyjadřovala pocity převážné většiny českého obecenstva.

1. V Československu žije jen československý národ

Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.

Jenže dlouhodobé národnostní napětí vylučovalo, aby Češi souhlasili s rovnocenným postavením německé menšiny, o slabších menšinách nemluvě. Masaryk proto použil zbožnou lež: na zdejším území žije jediný československý národ, který mluví československy. O československém jazyce se přímo zmiňuje ústava z roku 1920.

Suspendovala tím šedesátileté úsilí o existenci slovenského národa, oplývajícího vlastním jazykem a svébytnou literaturou a kulturou. Slováci pod českou patronací unikli sice nebezpečí maďarizace, ale nespokojenost s pražským zacházením se projevila jednak sílícím vlivem separatistických tendencí, které v době mnichovské krize a pod hitlerovským tlakem ústily do  vzniku samostatného fašistického státu, jednak naprostým rozchodem s Benešovou politikou, který za válečné emigrace volili slovenští pravicoví demokrati typu Milana Hodži a Štefana Osuského.

Rázně se proti vzniku Československa postavila německá menšina. Musela být pacifikována armádními a sokolskými silami.

Celou esej Milana Uhdeho najdete na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.