Srdíčka

Svět plný srdíček. Mobilní telefony plné srdíček. Internet plný obrázků srdíček. Člověk pomalu neví, co to znamená, když vám někdo to srdce pošle. Z nějakého důvodu nám je ten symbol sympatický a milý. Já zpozorním, když mi někdo pošle emotikon se srdcem, a navíc je to naprogramováno tak, aby se ve vteřině ukázaly další desítky srdíček.

Působí to jako exploze citu a lásky, která vítězí nad lží a nenávistí. Můj displej se začervená a mé srdce skutečné se rozechvěje, kdo že mě to zase má rád a co mu leží na srdci. Ale jak to vlastně myslí ten, kdo mi posílá srdce? Má mě opravdu rád, anebo se tu naplňuje krásné české přísloví „do srdce se vine a v kapsu leze“?

Člověk se v těch symbolech dneska těžko orientuje. Emotikonů mi můj počítač nabízí stovky a tisíce, jenže jejich význam je značně nejasný. Samozřejmě že když spatřím miniaturní obrázek obličeje, který zvrací nebo pláče, pochopím, o co asi jde. Ale třeba právě s obrázky srdíček je potíž.

Zapátrám a najdu obličej, který je pokrytý čtyřmi srdíčky. Jiný má srdce u úst nebo dvě srdce místo očí. Další tvář se srdci na očích má dokonce navíc vyplazený jazyk. Co to znamená? Co na srdci to na jazyku? Asi to tak přesně nebude, ale bude to nějaká úplně nová emoce, při níž jsme zaslepeni láskou a hned to radši někomu vyžvaníme? Nebo tím jazykem jen tak mimochodem lapáme kolem letící hmyz? Kdo se v tom má vyznat?

A pak jsou tu ještě srdce různých barev: růžová, modrá, zelená, černá, několik srdcí s očima, z nichž jedno dokonce šilhá. Můžete použít i srdce s buřinkou, s amorovým šípem, puklé srdce, srdce, co se třese…

Já neprotestuji. Láska má tolik podob, že jsou na ni emotikony krátké, ale nerozumím.

Jsme svědky velké degradace tohoto kdysi tak decentního symbolu lásky. Kdysi jsme kreslívali křídou na zdi srdce a psali do nich monogramy spolužáků, kteří v sobě našli zalíbení. Nebo jsme se tou jejich možnou láskou jen bavili. Případně když byl člověk zamilovaný, vepsal se do toho srdce sám, aby kolem jdoucí dotyčnou upozornil na možnost, která by se snad mohla nabízet. Nedávno jsem takové srdce na zdi starého pražského domu spatřil. Byl v něm vepsán kosočtverec. Neberte mě vážně, je to jen taková letmá vzpomínka, při níž mám srdce v kalhotách.

První zklamání v srdečních záležitostech jsem ostatně zažil už dávno, když jsem ochutnal perníkové srdce z pouti. Byl na něm nápis Z LÁSKY a chutnalo jako překližka. Během mého života se symbol srdce tak zprofanoval, že mi lezlo na nervy i neonové srdce nad Hradem. Nesnáším svatého Valentýna, a když nějaký trenér v rozhovoru řekne, že jeho tým dal do hry málo srdíčka, dělá se mi nevolno.

Nevím, jestli bych si dokázal vzpomenout na nějaký symbol, který by byl ještě vyprázdněnější, než obraz znázorňující tento dutý svalový orgán s oběhovým systémem uložený v hrudníku. Dokonce i tvůrci reklam před časem pocítili, že už to se srdcem přehnali. Nafotili na svatého Valentýna skutečné vepřové srdce a opatřili ho očima. Ale byla to jen provokace, která upozorňovala na všeobecný kardionevkus!

Co s tím? Nezbývá nám než skutečné city zkusit vyjadřovat nějakým jiným způsobem? Můžete to zkusit. Ale nejspíš se to nepodaří. Já to zkoušet nebudu. Mně se ten starý symbol lásky přes všechno líbí. Jen s ním budu víc šetřit. Komu ode dneška vložím do zprávy srdce, může si být jistý, že ho mám doopravdy rád.