O propasti mezi boomery a mileniály. Je kniha Normální lidé opravdu geniální?

K charakteristikám dneška má patřit i vysoký stupeň generačního neporozumění, především mezi akademicky orientovanou mládeží (v širším slova smyslu) a vrstvou jejích rodičů. Přes tu propast jako kdyby jedna strana viděla jenom „boomery“ neodpovědně ničící zeměkouli a ani v nejmenším nechápající současný svět a způsob, jakým ho ti mladší vnímají, ta druhá zas může vnímat nevděčnost generace nedoceňující možnosti, jichž se jí dostalo.

Rozhodl jsem se přispět k překlenutí té propasti a pokusit se nepředsudečně přečíst knihu Normální lidi mladé irské spisovatelky Sally Rooneyové (přeložila Radka Šmahelová, 224 str., Argo). Je to prý první „mileniální“ (v generačním slova smyslu) klasika, její autorka má být novodobým ekvivalentem Jane Austenové. Kritici nejen mladší generace při referování nešetří přívlastkem geniální, svou extázi se pokoušejí artikulovat i dalšími způsoby. Jsou v tom, zdá se, zajedno se čtenáři: Normálních lidí se po světě prodalo na dva miliony výtisků. Ta próza je považovaná za největší literární dílo generace mileniálů (Rooneyové je devětadvacet let) a má mít parametry skutečně generačního díla – tedy takového, které zachycuje specificky generační zkušenost a podává ji opět generačně specifickým způsobem.

Vypráví možná univerzální příběh (v případě Normálních lidí to je love story), dává mu ale nějakou dobově podmíněnou podobu, zalidňuje jej postavami, jimiž se příslušníci té které generace cítí být reprezentováni. Když už nic jiného, může takové dílo o fanouškovské generaci vypovídat: líbí se jí tohle, vidí se či chce se vidět takhle. V tomhle ohledu je výpověď Normálních lidí docela silná – možná nikoli záměrně.

Menšina nespokojených kritiků vnímá prózu jako variantu červené knihovny „upgradovanou“ pro doktorandy humanitních věd. Jakási spřízněnost s romantickou fikcí pro masy by tu byla. Podobně jak je časté v tomhle typu čtiva, popisuje i Rooneyová lásku, které klade do cesty překážky rozdílné společenské postavení protagonistů, viz všechny ty prosté dívky, jež polidštily rozmařilé mladé dědice. Rooneyová ovšem k tomu schématu cosi přidává – zhruba ve třetině knihy si protagonisté prohodí role outsidera a privilegovaného.

Celý text Ondřeje Šindla si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.