KOMENTÁŘ
1
AUKCE MIMOŘÁDNÝCH DĚL
Ikonický obraz Velký terč od Kamila Lhotáka z roku 1966, Svatá Máří Magdalena namalovaná barokním mistrem Petrem Brandlem i Motocyklista/Sluneční paprsek, ...
22:45
22:15
22:01
21:29
21:06
20:32
20:05
19:32
18:47
18:07
Tyto řádky vznikají ještě před výkopem včerejšího finále fotbalového Eura, mohlo se během toho utkání něco stát, co by změnilo rozpoložení, v němž to rozhodující utkání očekávám. Ale divil bych se. Zjišťuju také, že v té své rozpolcenosti zdaleka nejsem sám. Zjednodušeně řečeno: kdyby se mě někdo před cca pěti lety zeptal, komu budu fandit, budou-li proti sobě ve finále velkého turnaje hrát Anglie a Itálie, bez váhání bych odpověděl, že Anglii. Jedenáctého července 2021 je ale moje odpověď opačná. Důvodů pro to je víc.
Fotbalový fanoušek v uplynulých dnech mnohokrát slyšel a četl, že Angličané žádný velký turnaj nevyhráli od roku 1966, kdy se na domácí půdě stali mistry světa. Toho roku jsem také přišel na svět. Mohu tedy bez nadsázky tvrdit, že po celý můj život anglický fotbalový tým na šampionátech prohrával, tedy zůstával za očekáváními. Neznal jsem Anglii jinou než poraženou. A teď s překvapením zjišťuji, že anglický tým v roli loserů je mi sympatičtější, než když je nesený „vítěznou vlnou“.
Když člověk něco dělá hodně dlouho, většinou se to dobře, nebo aspoň jakž takž dobře naučí. A Angličané ve fotbale prohrávat umějí, mají dar na poslední chvíli „vyrvat porážku ze chřtánu porážky“, zazdít to všechno neproměněným pokutovým kopem nebo něčím takovým. A nést tu katastrofu s posmutněle sarkastickým úšklebkem – mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Podobně i angličtí fanoušci, kteří dokážou zároveň prolévat slzy hořkosti a vysmívat se sami sobě. Anglie úspěšná, vítězící je – nedá se to říct jinak – nudná až otravná, jako kdyby ztratila sama sebe.
Ten tým a jeho členové jako jednotlivci v tom jsou nevinně. Anglické mužstvo se ale stalo symbolem pokrytectví soudobého vrcholového sportu. Prezentuje se jako skupina, jejíž mise přesahuje hranice masové zábavy, nasazuje se za ty správné věci, nic proti tomu, je nepochybně záslužné, když se Marcus Rashford úspěšně zasadí za to, aby děti z chudých rodin ve školách dostávaly obědy zdarma.
Té někdy okázalé ušlechtilosti ale chybí nějaká sebereflexe. Je to právě anglická liga, ta nejlepší a nejvíc strhující soutěž na světě, kde boj proti společenským zlořádům, především rasismu, nabral až groteskní, absurdní dimenze. A při všem tom kouzlení vlastní ctností a vypočítávání nedostatků druhých dokáže nevnímat trámy ve vlastních očích. Je to velice lidské, ale atmosféra odhodlaného boje proti temné zaostalosti to pokrytectví nějak „šponuje“, dohání do vskutku otravných dimenzí.
Anglický tým měl výhodu domácího prostředí, na hřišti se, velmi ohleduplně řečeno, často hledá, do finále postoupil díky nespravedlivě odpískané penaltě po nafilmovaném faulu. A navíc je na odiv stavěna „svatost“ anglického týmu v ostrém rozporu s chováním jeho příznivců, nikomu to moc nestojí za zmínku. Jenomže ve fotbale je pořád nejdůležitější to, co se děje na hřišti, nejenom v tom praktickém slova smyslu. Pokud někdo chce předvést svůj charakter, má k tomu největší příležitost právě tam. Anglický fotbal tohle dokázal – především na klubové úrovni. Premier League lidi na celém světě sledují nejenom kvůli individuálním výkonům, ale taky kvůli dramatu, bojovnosti, zápalu. Kopaná je důležitou součástí britské „soft power“, schopnosti působit na lidi v jiných zemích, získávat si je. Ten docela široce sdílený odklon od anglického „nároďáku“ může naznačovat, že s tím britským kulturním impériem to začíná být všelijaké.
