Červená zóna. Oblast arzénu a smrti, kam se od války nesmí

Zamořené území od 1. světové války

Červená zóna. Oblast arzénu a smrti, kam se od války nesmíNOVÉ 1
Svět

jhr Echo24

Bezmála století po konci první světové války zůstává v severovýchodní Francii oplocený kus země, kam přístup zakazuje sama vláda. Oblast o původní rozloze téměř 1200 kilometrů čtverečních se za poslední léta smrskla, ještě dnes však na území existují zóny, které francouzské úřady prohlásily za natrvalo zdevastované. V oblasti, která dostala jméno Červená zóna, se stále ročně najdou stovky tun munice a min, u města Ypres tvoří arzén až 17 procent půdy a cedule označují neexistující obce, upozornil server Owlnation.

Hranice tzv. zone rouge přibližně kopírují zákopy ohraničující prvoválečnou západní frontu. Její pomyslné centrum představuje okolí města Verdun, kde se v roce 1916 odehrála jedna z největších a nejkrvavějších bitev války. Více než 300 dní intenzivního válčení si tehdy vyžádalo něco mezi 700 tisíci a 1,2 miliony obětí, znějí odhady. Vojáci na obou stranách u Verdunu vypálili téměř 60 milionů dělostřeleckých granátů.

Vzhledem k závratnému počtu použité munice není nic zvláštního, když pracovníci místních úřadů ve spolupráci s farmáři každý rok sesbírají 900 tun povalujících se nefunkčních granátů, jejich zbytků nebo min. Francouzská vláda pro tyto účely dokonce zřídila své vlastní oddělení odminování. „Výzkumy prováděné v Červené zóně v roce 2005 odhalily, že se na 10 kilometrech čtvrtečních rozkládalo 300 granátů,“ napsal na Twitteru Paul Cooper, spisovatel a korespondent BBC nebo Foreign Policy.

Nalezená munice byla do 70. let sesbírávána a likvidovaná bez jakýchkoliv ochranných opatření. Na vytékané chemikálie nikdo nebral zřetel. Látky jako olovo, arzén, rtuť, kyseliny a plyny se v průběhu let dostaly do půdy a koncentrace takového znečištění zabila takřka veškerou vegetaci v okolí. Podle odborníků připomíná místní krajina, kam se vydávají jen „odminovávači“, i po sto letech krajinu na Marsu či Venuši. Při tempu, jakým se půda zbavuje škodlivin, bude podle nich užitelná za dalších 700 let.

Méně zasažené oblasti nicméně všechny překvapily svou schopností zotavit se, uvádí francouzská studie z roku 2004. Zákopy v mnohých místech zarostly divočinou a častou jsou viditelné pouze z výšky. Stromy zase narostly do pokroucených tvarů. V zóně žijí i zvířata jako divoká prasata nebo jeleni, vědci v jejich orgánech nicméně zaznamenali značně zvýšený výskyt olova, upozorňuje Cooper.

Smutným pozůstatkem válečné vřavy zůstávají i osamocené cedule, které označují obce zničené v bojích. Mezi patří vesnice Beaumont-en-Verdunois, Bezonvaux nebo Cumières-le-Mort-Homme. Potomci lidí, kteří odtamtud během války prchli, dokonce na dálku dodnes volí jejich starosty, třebaže obce jsou pouze na papíře a jejich existenci připomínají jen konstrukce někdejších bojů.

První světová válka trvala od 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Na počátku konfliktu stál úspěšný atentát na rakouského arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu. Válka mezi Dohodou a Ústředními mocnostmi zasáhla Evropu, Afriku i Asii. Skončila 11. listopadu 1918 vítězstvím Dohody reprezentované Británií, Francií, Ruskem a přidruženými spojenci.

Čtěte také: Válka, o které se nemluví. Padly v ní přitom stovky Čechů a Slováků

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.