Cool jako smrt. Dokument The Velvet Underground

Dvouhodinový dokumentární film režiséra Todda Haynese The Velvet Underground je nesen ambicí být něčím víc než ilustrovaným slovníkovým heslem, které přehledně zprostředkuje informace o tom, jak to tenkrát bylo (i když tuhle funkci plní taky). Je to pokus oživit ducha nejenom jedné hudební skupiny, ale vůbec doby a místa, New Yorku druhé poloviny šedesátých let, scény, jejímž byli The Velvet Underground paradoxním emblémem – paradoxním proto, že si toho emblému po dobu jeho existence málokdo všiml. Haynes dokument vytvořil s velkou invencí a péčí, podařilo mu trefit vizuální styl newyorské avantgardy časů, do nichž se ve filmu vrací, všechny ty splitscreeny (rozdělené plátno), fragmentární poetizující styl.

Jistě je to metoda účinná – třeba v pasážích, kdy část rozděleného obrazu ukazuje statické záběry do tváří členů kapely, bezvýrazně upírajících oči do kamery. Člověk ani nemusí vědět, že ti lidé nahráli množství zásadních písní, aby mu bylo zřejmé, že v nich něco je.

Haynesova snaha o zpřítomnění, vyvolání ducha se ale sráží s podstatou kouzla The Velvet Underground, skupiny, která už není. Naprostá většina jejích fanoušků ji zná právě takhle. Jako mrtvou kapelu, nenávratně ztracenou v čase, kdysi snad krátkou dobu existovala, o něco se snažila, podle měřítek hudebního průmyslu totálně prohrála a zmizela. Už se nevrátí.

Mnoho a mnohokrát citovanými slovy Briana Ena řečeno: Desky The Velvet Underground si koupilo velice málo lidí, všichni z nich ale založili kapely. A právě to vědomí prohry, nezdaru je podstatnou součástí mýtu The Velvet Underground, i dnes schopných přes vzdálenost v čase inspirovat další, aby zkusili prohrát taky (příznačný je v tom ohledu rychle skončivší pokus kapelu počátkem devadesátých let obnovit – ztroskotal na tom, že vůdčím duchům kapely Lou Reedovi a Johnu Caleovi ani čtvrtstoletí od jejich rozchodu nestačilo, aby spolu dokázali aspoň trochu vyjít). Ta „mrtvost“ The Velvet Underground ale nesouvisí s ukončeností historie té kapely, její nenávratnou neexistencí, nebo jak to říct. Smrt byla vždycky někde v podtextu jejích písní, byla základní složkou jejího chladného sex-appealu.

Celou recenzi Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime. Od čtvrtka je pak Týdeník Echo k dostání i v prodejnách tisku. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.