Vybrat si svoje šílenství

KOMENTÁŘ

Vybrat si svoje šílenství
Taylor Greene Foto: Twitter Marjorie Taylor Greene For Congress
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Bývaly časy, kdy kritici amerického politického systému často a rádi poukazovali na to, jak málo se představy hlavních dvou politických stran navzájem liší, jak zaměnitelná je jejich politika. Ať už budeš volit kohokoliv, budeš volit plus minus totéž, dalo by se to shrnout. Ach, takové to byly šťastné časy. Dnešek totiž ukazuje, že situace, kdy politické a ideologické rozdíly mezi stěžejními americkými politickými silami jsou propastné a dál a dál se prohlubují, může být daleko hrozivější.

Na obou stranách společenského rozdělení jsou legitimizovány – nebo jak se říká mainstreamizovány – dříve nepředstavitelné krajnosti. Nezdá se to být výstřelkem, který se objeví a rychle pomine. Ta až poblázněně působící radikalizace má oporu v proměnách americké společnosti, kde podle průzkumů veřejného mínění roste averze mezi stoupenci jednotlivých proudů, klesá počet lidí s jaksi smíšenými postoji (v pohledu na jedno konzervativní, v pohledu na druhé zas liberální), stoupá tolerance vůči násilí jako prostředku politického boje a tak dále a tak podobně.

 

Na těchto stránkách se často věnujeme výstřelkům nebo spíš měnícímu se paradigmatu aktivistické levice, jež získává rozhodující mocenský vliv v americké kulturní sféře (v širším slova smyslu) a vskutku neváhá tu moc uplatňovat proti lidem, kteří nějak vybočují z její proměnlivé ortodoxie (někdy se pro ni používá termín „následnická ideologie“). Jejími definičními znaky je rozpornost (má se například za antirasistickou, zároveň však má blízko k segregaci), nesnášenlivá rigidita, tendence ke společnosti naprostého a neodpouštějícího dohledu.

Skutečně hrozivé a dříve nemyslitelné věci se ale dějí také na druhé straně. V republikánských barvách „do struktur“ míří lidé, jichž by se dřívější představitelé té strany nedotkli ani násadou od koštěte. Svou první reprezentantku například mohou získat stoupenci bizarní konspirační teorie QAnon, jejíž popularita v těch temnějších zákoutích internetu dlouhodobě roste. Je založená na textu, který měl dle její mytologie napsat anonymní washingtonský insider, nositel bezpečnostní prověrky na extrémně vysoké úrovni Q (odtud název).

Podle téhle teorie je hlavním a skrytým úkolem administrativy Donalda Trumpa zlikvidovat kliku, která ze zákulisí ovládá americké demokraty. Tihle utajení mocní jsou uctívači Satana a holdují pokud možno společnému zneužívání dětí. Velmi stručně řečeno. Z prostředí QAnon vzešly rozmanité temně bizarní výklady různých událostí, třeba pověstná „pizzagate“ nebo tvrzení, že někdejší šéf kampaně Hillary Clintonové John Podesta byl spolu se svým bratrem pachatelem ve známém případě únosu britské holčičky Madeleine McCannové. Zkrátka spolek soudných a realisticky uvažujících lidí. Hlásí se k němu Marjorie Taylor Greenová, která vyhrála republikánské primárky před volbami do Kongresu ve státě Georgia, kde má slušnou šanci uspět. Prezident Trump jí pogratuloval k úspěchu, dotázán přímo na QAnon se projevil se záměrnou ambivalencí. O té teorii prý nic neví (u médii posedlého Trumpa to nepůsobí zrovna pravděpodobně), doneslo se mu ale, že stoupenci QAnon jsou tvrdě pracující lidé, kteří milují svou zemi a jejího prezidenta. Optimista by mohl namítnout, že jde jen o jedno místo v Kongresu.

Jenomže by to bylo strkání hlavy do písku, protože úspěch lidí typu Taylor Greenové (nebo skutku odpudivé kandidátky z Floridy Laury Loomerové) taky může předznamenávat podobu republikánské strany budoucnosti. Ta partaj se po odchodu Donalda Trumpa nevrátí ke své dřívější podobě, spolu s ní se proměňuje i její voličská základna. Je docela možné, že zmenšující se počet umírněných republikánů bude jednou vzpomínat na Trumpovy časy s nostalgií. Vzdálený pozorovatel politického střetu za oceánem si pak může povzdechnout slovy, jimiž klasik reálpolitiky Henry Kissinger kdysi komentoval válku Íránu s Irákem: „Škoda že nemohou prohrát oba.“

×

Podobné články