„Byl jsem rád, že je můj maxipes Fík populární.“ Poslední rozhovor Jiřího Šalamouna

Ve věku 86 let zemřel ve čtvrtek výtvarník, ilustrátor a dlouholetý vedoucí ateliéru ilustrace a knižní grafiky na pražské UMPRUM Jiří Šalamoun. Přinášíme jeho poslední rozhovor, který pro Týdeník Echo vznikl loni v létě.

Jiří Šalamoun byl klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru byla mimořádná, i když směřovala vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale mířila do středu poznání a smyslu. Rozhovor se odehrál na pražských Vinohradech, kde Jiří Šalamoun žil mezi svými postavami, českými a německými knihami a loutkami, které od mládí sbíral. 

Pane profesore, jak vaši předci přišli k tomu biblickému jménu Šalamoun?

Tak to sám nevím. Já mám příbuzné na Slánsku, jmenuje se to Uherce, a ti se jmenují Šalamounovi. Ale jak oni k tomu přišli, to nevím. Předci Šalamounovi jsou tam pohřbení už od 19. století. Ale jak to začalo, nevím, jméno je to židovské, ale židovského původu nejsme. To bych nepřežil válku.

Jaké jste měl dětství?

Celkem dobré, ale samozřejmě válečné, jsem ročník 1935. Měl jsem dva dědečky, jednoho na tom Lounsku, v těch Uhercích u Panenského Týnce, tam byl statek, tam jsem se naučil jezdit s traktorem. Druhého, z matčiny strany, v Novém Bydžově. Byl to obchodník se sklem, měl velký krám na náměstí a dva domy, po roce 1948 mu všechno sebrali, zemřel po půl roce. Takže jeden dědeček byl směrem na západ od Prahy, druhý na východ. My jsme bydleli v Praze na Vinohradech. Na prázdniny jsem jezdil na obě strany.

Měl jste v rodině nějaké umělce?

Ne, nevím o tom.

Ten výtvarný talent přišel až s vámi?

Měl jsem z matčiny strany strýčka Antoše z Nového Bydžova. Ten mě ne snad vedl, ale přece jen ovlivnil. Já jsem od dětství hodně čmáral. Pořád jsem měl s sebou žlutý náčrtník. Rodiče říkali: Z Jiříčka bude malíř! Někde v katalogu by se daly najít ty kresby.

Tam už se váš styl projevil?

To nevím, jestli by se to dalo takhle říct. To jsou kresby, které jsem dělal za války, to je už hodně dávno. Dost jsem jich ztratil, když zbourali barák v ulici Za Poříčskou branou, kde jsem měl první ateliér, a tam to zůstalo ve sklepě.

V roce 1953 jste začal studovat na Akademii výtvarných umění, to bylo v čase tvrdého socialistického realismu. Jak jste se s tím vyrovnával?

Ta nejhorší léta už tehdy končila. Ten rok umřel Stalin a spíš se přecházelo do takového socialistického pokrokového impresionismu. Nastoupil jsem do grafického ateliéru profesora Vladimíra Pukla a tam se na nějakou politiku nehrálo. Já jsem si říkal, že budu dělat knížky, že se tím nějak uživím. Nechtěl jsem zůstat rodičům na krku. Oba byli už dost nemocní…

Jak jste tam zvládal klasické disciplíny? Malování figur, draperii, realistickou kresbu, portrét…

To mi nedělalo nejmenší problém, kreslit realisticky jsem uměl. V katalogu si to můžete prohlédnout.

V roce 1957 jste odjel do Lipska a začal studovat na Hochschule für Grafik und Buchkunst. To jste si sám vybral?

Ano, byla tady ta možnost, tak jsem tam jel. Německy jsem uměl docela obstojně, vždyť jsme se německy učili za války od první třídy. A taky jsem si říkal, že bych měl zkusit něco jiného a jinde. Věděl jsem o té škole, že je dobrá, tak jsem tam odjel.

Bylo jen dvanáct let po válce. Bylo to východní Německo, ale přece jen Německo… Nebyl jste první student z Československa, který tam jel?

Možná že ano… To víte, že ty vztahy s Němci byly narušené, v lidech zůstala dlouho pachuť. A Německo bylo pořád hodně rozbité, obchody s protézami, všude za výklady dřevěné nohy, skleněné oči… Drsný surrealismus. Na ulici skoro jen ženy. No, já jsem tam zůstal tři roky. V knihkupectvích a antikvariátech se tam dalo leccos zajímavého sehnat. Tam jsem se seznámil s německými expresionisty a Paulem Kleem. U nás se o nich moc nevědělo.

Byla tam výuka jiná než v Praze?

Bylo tam všechno poznamenáno válkou. Učili tam většinou mladí lidé, ti starší buď padli, nebo nemohli učit, protože byli předtím u nacistů. Taky tam byla pořád bída, skoro hlad, my jsme měli jako zahraniční studenti větší příděly, ale moc toho taky nebylo. Hodně jsem tam kupoval koňské maso, což u nás vůbec nebylo zvykem. Ani za války se to nejedlo.

Z Lipska jste si přivezl manželku, Evu Natus, taky výtvarnici. To, že půjdete spolu do Prahy, bylo jasné?

Samozřejmě, kam jinam?

No, že byste zůstali v Lipsku…

Ne, rozhodli jsme se pro Prahu. Tehdy nešlo jen tak volně přejíždět sem a tam. Prostě jste se museli rozhodnut někde žít. A převážila Praha.

Celý rozhovor s výtvarníkem Jiřím Šalamounem si přečtěte na ECHOPRIME. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.