Loučení s náčelníkem Puzukem. Salon o Ivanu Havlovi, který tvořil a rozmotával sítě

V neděli 25. dubna zemřel Ivan M. Havel, mladší bratr Václava Havla, člověk, který si navzdory silné bratrské konkurenci našel své místo ve světě i v životě. Slovníkové heslo vypočítává, že byl kybernetik, matematik, filozof, autor první české soustavné knihy o automatických počítačích, šéfredaktor časopisu Vesmír, zakladatel Centra pro teoretická studia, badatel a zkoumatel, esejista a taky trochu básník. Hlavně, jak se jeho přátelé shodují, nezapomenutelný člověk.

Ti přátelé ho poznali osobně, i když z různých stran: jeho archivářka Erika Zlamalová, dále historička Jana Wohlmuth Markupová, autorky knihy Od Puzuka k Sakatekovi, spisovatel a kolega Michal Ajvaz, publicista Viktor Šlajchrt, filmový a literární historik Jan Lukeš, autor knihy rozhovorů s IMH Právě proto, že jsem, a Břetislav Rychlík, organizátor hudebního a jiného života.

Dámy a pánové, není to první debata, kterou dělám on-line, ale vždycky jsem z toho od rána nervózní. Trpím jednak představou, že se mi nepodaří navázat s vámi spojení, a pak, když se to podaří, trnu hrůzou, že se něčeho špatně dotknu a vy zmizíte a zůstanete v nějakém jiném prostoru a už se nespojíme. A říkám si, že to je taková havlovská situace. Havlovská, ale nevím, jestli také ivanohavlovská… Ivan Havel byl asi ve virtuálním světě jako ryba ve vodě, že? Teoreticky jistě, ale také prakticky?

Lukeš: Ivan byl profesí kybernetik a ve virtuálním světě se vyznal. Když jsem s ním dělal knižní rozhovor, tak si pořád všechno ověřoval v počítači, s tím byl srostlý. Ale chtěl bych na začátku říct, že „ivanohavlovské“ je to, že on lidi dával dohromady, takže vítám, že jsme se tu sešli, byť virtuálně a ze smutného důvodu Ivanova odchodu. Ivan Havel byl svorník, kolem kterého se točilo plno lidí a plno událostí, které on nenápadně inicioval.

Ajvaz: Ivan měl vztah nejen k těm virtuálním technologiím. V šedesátých letech pro Grossmanovu inscenaci Krále Ubu v Divadle Na zábradlí sestrojil z kuchyňského náčiní a všelijakých součástek pohyblivý patafyzický stroj. Viděl jsem ho tenkrát jako gymnazista, i když jsem vůbec netušil, kdo je jeho autorem. Myslím, že Ivan říkal, že se stroj během let bohužel ztratil. Bylo to moje první setkání s Ivanovým dílem, a v tom stroji vlastně už bylo obsaženo hodně z budoucího Ivana: ironie, absurdní humor na racionálních základech, žert, který je zároveň symbolem něčeho vážného. Není rozrůstající se technika ve svém celku nějakým takovým otáčejícím se a kmitajícím mechanismem, jehož smyslem si nejsme jisti?

Lukeš: Ten stroj se opravdu bohužel ztratil, ale je vidět v televizním záznamu inscenace Krále Ubu, je to takový podivný mechanismus, kolem kterého chodí Jan Libíček, občas si s ním hraje, ale jinak dělá, jako by nic.

Rychlík: Ivan Havel byl první člověk, se kterým jsem si mailoval. To bylo v roce 1993, byl jsem v Seattlu u jeho kamaráda a kolegy z dob amerických studií Mirka Bendy, mého spolurodáka z Veselí nad Moravou, matematika a taky vědce v oboru umělé inteligence. A on mi říká, že má takový vynález, jmenuje se to e-mail, to je taková věc, že někomu napíšeš a on ti hned odpoví, to u vás má jenom Ivan Havel. Tak jsem to zkusil: Ahoj, Ivane, su tady u Mirka Bendy, on říká, že máš nějaký vynález, že mi hned odpovíš. – Za chvíli přišla odpověď: Ahoj, Břeťo, to je bezvadné, že jsi u Mirka Bendy, tady v Praze je hrozný hic a právě hlásili, že mezi Prahou a Pardubicemi se zkroutily koleje a praskly. Tak tam pozdravuj. – Já jsem vůbec nechápal, kudy to prolezlo. Pak jsem se dozvěděl, že Ivan e-mail měl už od roku 1990.

Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.