Zásadní rozsudek, který rozmetal praxi Finanční správy

Nejvyšší správní soud informoval v pondělí o zásadním rozsudku v daňové oblasti, který nejen u odborné veřejnosti způsobil značné pozdvižení. 

V této věci je třeba se vrátit do roku 2010, kdy Soudní dvůr EU vyslal všem členským zemím vzkaz, jak účinně bojovat proti podvodům na DPH. Základní myšlenkou bylo, že daňový subjekt nemá právo na daňové zvýhodnění (např. daňový odpočet či daňové osvobození), pakliže je zasaženo podvodem na DPH, o kterém daňový subjekt věděl či mohl vědět. Tohoto návodu se chytla také naše tehdejší daňová správa. Po několika letech byla vytvořena podrobná metodika, jak tento návod Soudního dvora EU uplatňovat v praxi.

Metodika byla založena na tom, že je-li identifikován podezřelý řetězec, pak obsahuje-li tento jakékoliv nestandardnosti v počtu větším než malém, lze daňové osvobození nepřiznat. To s odkazem, že díky oněm nestandardnostem měl daňový subjekt o podvodu minimálně vědět. Ony nestandardnosti pak byly spatřovány v takových věcech, jako jsou sídla na virtuálních adresách kterýchkoliv článků v řetězci, absence precizní smluvní dokumentace, absence webových stránek, absence či jen malá zkušenost účastníků v oboru, příliš nízká cena u subjektů na počátku řetězce aj.

Od uvedení metodiky do praxe uběhlo již hodně vody, kdy by se dalo očekávat, že tato musela projít prubířským kamenem správních soudů. A byť bylo od té doby v takovýchto věcech vydáno množství rozsudků, tak k základním východiskům uvedené metodiky se přímo nevyjadřoval žádný. To se změnilo teprve nyní, což nás nutí zvolat aleluja! A jaká je teda hlavní nosná myšlenka?

Identifikování nestandardností je sice v očích Nejvyššího správního soudu i nadále správnou cestou, avšak tyto nestandardnosti se (i) musí vztahovat ke kontrolovanému daňovému subjektu, a musí mu být tudíž v inkriminované době známy, (ii) jakož i takovéto nestandardnosti musí nasvědčovat na účast na daňovém podvodu, tj. že musí být v příčinné souvislosti s vědomím kontrolovaného daňového subjektu o podvodu. V tomto duchu pak případ posuzovaný Nejvyšším správním soudem neobstál. To navzdory tomu, že dle Odvolacího finančního ředitelství šlo o podvod, kterého se VYRTYCH, a. s., vědomě zúčastnila, jakož i navzdory tomu, že dle Městského soudu v Praze tato společnost fakticky věděla o podvodném jednání, jehož cílem mělo být vylákání daňového odpočtu.

Ponechme nyní stranou, že takováto tvrzení významných orgánů veřejné moci jsou v případě podání trestního oznámení minimálně poukázkou na vleklé trestní řízení, pravděpodobněji však na odsouzení pro trestný čin zkrácení daně spáchaný v nepřímém úmyslu. Na místo toho věnujme pozornost tomu, jak závěry Nejvyššího správního soudu nejspíše ovlivní budoucí praxi.

Metodika Finanční správy by měla doznat zásadní změny. Ani ne tak v koncepci, jako ve způsobu uvažování. Propříště z vyhledaných nestandardností musí vyplývat zapojení kontrolovaného daňového subjektu do podvodného řetězce. Nesrovnalost, která nebude mít žádný vztah ke spáchanému podvodu, případně nebude daňovému subjektu v době uskutečnění obchodu známa, nebude již mít žádnou váhu. To zcela jistě snižuje možnosti Finanční správy činit daňový subjekt odpovědný za podvod uskutečněný v řetězci o několik článků výše.

Finanční správa by tak měla upustit od absurdního předpokladu, že daňovému subjektu jsou vždy známy skutečnosti vztahující se k dodavatelům jeho dodavatele. Tuto vědomost nelze předpokládat, avšak je třeba ji prokázat.

Podtrženo, sečteno, je dobře, že Nejvyšší správní soud konečně přispěl ke kultivaci výkonu veřejné moci Finanční správou. Na druhou stranu za současný stav nelze výhradně tuto vinit. Finanční správa si dala práci a připravila velice podrobnou metodiku. Správní soudy mohly a měly k této vznést své připomínky již dávno. Každopádně lepší pozdě než vůbec. Nezbývá si tak než přát, aby Finanční správa vzala závěry plynoucí z rozsudku ne vědomí a uzpůsobila tomu své další postupy.