Nejšťastnější generace. Ondřej Štindl o studentech z roku 1989

Dvaatřicet let. V roce 1980 uplynula stejně dlouhá doba od Vítězného února, oficiálního „dňa rožděnija“ komunistického režimu v Československu. Soudruzi ještě neměli tušení, vlastně nikdo neměl, ale vstupoval do své poslední dekády, koncem léta začala stávka v Leninových loděnicích v Gdaňsku a vznikl Nezávislý odborový svaz Solidarita, který ten konec výrazně přiblížil.

Chodil jsem tehdy do osmé třídy, jako každý rok nás se spolužáky nahnali na besedu s milicionářem, nějaký protivný dědek tam vyprávěl, jak se únorovou slotou táhl na Staroměstské náměstí poslechnout si, co má soudruh Gottwald na srdci. Nebo tak něco. Pamětníci a jejich žvatlání, „malý Kléma se vyučil truhlářem“. Všichni ti penzisti v modrých uniformách, kteří se před námi tenkrát střídali, měli ve tváři něco nadutého a zlého, nostalgii po chvílích, kdy mohli být skutečně zlí. „V devětašedesátým stačilo zapráskat těm vlasatcům ze samopalu nad hlavu, a jak utíkali.“ Předsedkyně školní stranické organizace v tu chvíli pocítila potřebu tu vzácnou návštěvu trochu usměrnit.

Je 17. listopadu 2021. Postávám ve shluku lidí před hospodou v centru Prahy, pár bloků od Národní třídy. Jsem tam za pamětníka, čekám na dva kamarády z party, co tenkrát „okupovala“ fakultu, taky je nedaleko. Prožila tam několik týdnů, přespávala v kamrlíku zrekvírovaném někdejšímu Socialistickému svazu mládeže, jeho název na dveřích překryla kutilsky vyrobenou cedulí Stávkový výbor. Někdo v hloučku známých řekne, že na Václavském náměstí se bude promítat hologram Václava Havla, vůbec mě nenapadne, že by to mohl nebýt vtip. Ptám se, jestli mu budou dělat křoví hologramy skupiny ABBA, které mají příští rok na jaře vyrazit na turné.

Esej Ondřeje Štindla si můžete přečíst v EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.