Miloš Zeman má problém

Nejprve pro pořádek a na okraj poznamenávám: s Milošem Zemanem prakticky v ničem nesouhlasím a nebudu ho volit. Velké problémy mám však i s Jiřím Drahošem. Je to mistr vyhýbavých formulací v situaci, kdy by mělo platit: vaše řeč budiž ano ano, ne ne. Nepřipadá mi proto jako smysluplná varianta k Zemanovi. Zatím, jistě: druhé kolo je až za čtrnáct dní a třeba se ještě uvidí. V tomto smyslu jsem tedy podjatý.

Výsledek voleb se na první pohled podobá tomu, co se čekalo: jen Zeman dostal o pár procent méně, než se předvídalo, a Drahoš a zejména Hilšer o pár procent více. Tím se ale celek dosti výrazně proměnil.

Zeman první kolo (až na Prahu a bezprostřední okolí) vyhrál. Jeho vítězství však pro druhé kolo nic moc neznamená. Vždycky se říkalo, že rozděluje společnost, to je OK. Tentokrát se mu podařilo v prvním kole volební kampaně důkladně rozdělit voliče. Jeho 38,56% z prvního kola bledne, když ho poměřujeme nejen s 26,6% Drahoše a hlavně s dalšími celkem 32,54% dalších čtyř kandidátů, kteří se už vyjádřili, že Drahoše pro druhé kolo podporují. Dá se jen stěží předpokládat, že by tito lidé dali svůj hlas Zemanovi, a velká většina z nich bude volit Drahoše. A protože tři další kandidáti, od nichž by mohly Zemanovi přitéci nějaké hlasy, dostali dohromady v prvním kole jen něco přes 2%, chtělo by to nějakou mobilizaci. Jenže ta už vlastně proběhla před prvním kolem: účast byla velká (vyšší než před pěti lety a vyšší než v říjnových volbách do PS) a Zeman zmobilizoval ty pro sebe i ty proti sobě. Není kde brát.

Přitom prezident obhajující úřad je vždycky trochu ve výhodě. Zeman ji v prvním kole využil dosti neuvěřitelným způsobem: zatím co sebeprezentaci prováděl bez zábran a setrvale, veškerou konfrontaci s oponenty odmítl. Zdá se však, že se mu to nakonec moc nevyplatilo.

Taky je dost jiná situace v roce 2013. Tenkrát nakonec stanul proti Zemanovi Karel Schwarzwenberg, politik, aristokrat a představitel „Starých pořádků“, což vše bylo uprostřed běsnění protikorupční revoluce smrtící diskvalifikace. Navíc si nechal vnutit jako hlavní téma kampaně vyhnání sudetských Němců. To nebylo nijak aktuální (aktuální bylo počínající hroucení české demokracie). Svůj jistě záslužný nekonformní postoj k té věci pak hájil s jakousi ledabylou neohrabaností. Dnes už byli všichni Zemanovi protikandidáti s výjimkou Mirka Topolánka „nepolitici“, a v situaci představitele Starých pořádků se octl Miloš Zeman sám. Navíc se v posledních pěti letech zkompromitoval způsobem výkonu své funkce (žádný politik nemůže být najednou populista a excentrik).

To, že Zeman nyní na přímé debaty s Drahošem přistoupil, už nic neznamená: nic jiného mu nezbylo. Přitom s Drahošem bude mít daleko víc práce než kdysi se Schwarzenbergem nebo s Janem Fischerem, kteří svou kampaň moc nezvládli. Při vší Zemanově verbální obratnosti a agresivitě – bude to zápas s mlhou. Nemá proti sobě noblesního, lehce nonkonformního intelektuála, ale uznávaného akademického činovníka a představitele virtuální „strany mírného pokroku v mezích zákona“, k níž se odjakživa hlásí většina naší společnosti. I proto budou sympatie veřejnosti daleko spíš na Drahošově straně.

Taky je ošidné srovnávat dnešní debaty s tím, co bylo v roce 2013, a vycházet z toho, že Zeman Drahoše díky své obratnosti a útočnosti roztrhá na cucky. To by se mu určitě podařilo – ale před publikem z roku 2013. Dnes se Zeman obehrál a lidé přesytili, a Zemanova agresivita bude proto nejspíš kontraproduktivní.
Výmluvný signál změněné situace po prvním kole je reakce Andreje Babiše. Pro první kolo Zemana podpořil, ale jen sám za sebe. Teď mu navíc poskytl dvě hraběcí rady: aby se vyjádřil pro západní orientaci ČR a distancoval se od „některých“ svých spolupracovníků (jména si dovede každý domyslit). Jistě, v očích veřejnosti by to Zemanovi velmi pomohlo. Jenže on se, obrazně řečeno, v obou případech už upsal čertu a udělat to nemůže.

Babiš je teď na Zemanovi závislý méně, než Zeman na něm. Jistě si dovede představit méně nevypočitatelného politického partnera. A taky už Zeman pro Babiše udělal to, co bylo zapotřebí: jmenováním do premiérské funkce mu umožnil, aby se zmocnil významné části státního aparátu, důvěra sem, důvěra tam. Vytvořil se tak fait accompli, s nímž se bude dost obtížně hýbat.

A závěry z toho všeho? V tuto chvíli si dovedu jen velmi obtížně představit, že by Miloš Zeman mohl prezidentskou volbu vyhrát. Čeká ho asi odchod z politiky, podobný jako ten z let 2002 -3. To je dobrá zpráva.

Ostatní jsou špatné: Jiří Drahoš bude po svém vítězství konfrontován s Babišem a jeho fungující exekutivou a s rovněž funkční mašinerií ANO, SPD, KSČM v Poslanecké sněmovně. Chybí mu jakákoli základna v podobě „politické politiky“. Přitom já sám si jako jediné kloudné politické řešení do budoucna dovedu představit předčasné volby do PS. Zde je role prezidenta nezastupitelná, Zároveň by však bylo zapotřebí nějak reformovat stávající politické strany, tedy ty demokratické. Zvlášť v bídném stavu je ČSSD. To ale mohou udělat jen ony samy. Chybí nám fungující demokratická politická politika a pro ni může prezident udělat jen poměrně málo.

Volba Jiřího Drahoše prezidentem nasype písek do zatím hladce fungujícího systému Nových pořádků. Stávající politická krize se tím prohloubí. Děje se tak v atmosféře plné emocí a hysterie (viz např. poslední články Pavla Šafra ve Fóru 24). Zkrátka, po Andreji Babišovi se nám teď narodil nový spasitel.

Pro ty, kteří jako já už jednoho mají, je to celkem k ničemu.