Děsila jsem se, abych kolegům nedělala ostudu, říká Emma Smetana

Celebrita, která se proslavila na mnoha frontách. Emma Smetana byla jednou z tváří Novy, odkud však za nepříjemných okolností odešla. Dnes je moderátorkou DVTV a působí ve své kapele, se kterou je aktuálně na turné. Pozornost na sebe upoutala i letos na jaře, když se vyfotografovala s hořící katedrálou Notre-Dame v Paříži. Její snímek se stal objektem lidové tvořivosti. Smetana se v rozhovoru pro Týdeník Echo rozhovořila i o tom, jak těžké období to pro ni bylo.

V dětství jste údajně chtěla být advokátkou nebo soudkyní. Proč jste se tedy nakonec rozhodla pro novinářskou profesi?

To bylo v druhé, racionálnější fázi dětství. Naopak v té první, nejvíce pudové a nejpravdivější, jsem chtěla být pop star. Novinářská dráha souvisí s tím, že mi rodiče účinně vštěpili zodpovědnost směrem k sobě, ke svým nejbližším, potažmo i ke společnosti jako takové. Novinařina je povolání, které jsem si zvolila proto, abych ze sebe neměla pocit, že si žiji nějaký sobecký a veskrze jenom zábavný život, jaký mám například s kapelou.

Za studií jste psala články do francouzského levicového deníku Libération. Později jste pracovala na Úřadu vlády v časech premiéra Mirka Topolánka, byla jste stážistkou v ČSSD…

Nedělala přímo ani pro ČSSD, ani pro Topolánka. Byla jsem na stáži u europoslance Libora Roučka, kde jsem pracovala jako asistentka jeho asistenta, kterým byl Tomáš Petříček. V Praze jsem se ale 5. srpna 2008 zamilovala do svého Jordana, dnes tatínka mé skoro tříleté dcery. To bylo asi čtrnáct dnů předtím, než jsem odjela do Bruselu. Tam jsem přijela s tím, že si toho vážím, ale budu tam místo domluveného půlroku pouze tři měsíce. Tušila jsem totiž, že potřebuji jet zpět do Prahy věnovat se vztahu. Takže jsem z primitivně osobních důvodů přijela do Prahy v době, kdy začínalo české předsednictví EU. Vzhledem k tomu, že jsem studovala evropské záležitosti, jsem se chtěla na této historicky vzácné příležitosti podílet. Přemluvila jsem proto Jiřího Františka Potužníka, tehdejšího mluvčího premiéra, aby si mě vzal jako asistentku. Díky tomu, že mluvím šesti jazyky, jsem měla na starosti zahraniční novináře. Jak v Evropském parlamentu, tak potom na Úřadě vlády jsem odváděla mediálně komunikační práci, s politickou agendou jsem do kontaktu nepřicházela, ani nebyl důvod. Ty ideové směry mám ale prostudované v teoretické rovině, doma mi leží dva magisterské diplomy z politologie.

Právě vaše ideové zakotvení mě zajímá.

Je jednoznačně proevropské a zřejmě pravdoláskařské, na což člověk v dnešní vyhrocené době přijde docela rychle. Obdivuji Václava Havla, podporuji nezávislost Tibetu, věřím ve spojenou Evropu a nerozumím tomu, když se země naší velikosti chce osamostatnit. Když říkám naše země, tak teď zrovna mluvím o České republice, ale pak mám ještě tu druhou – Francii, kde protievropské subjekty navrhují frexit z přesně opačných důvodů, než které uvádějí čeští euroskeptici. Je to tak absurdní, že by se tomu člověk zasmál, kdyby mu z toho nebylo smutno. Ta argumentace je nesmyslná tam i tady.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo.