Turecko: kde udělal vůdce chybu

Mýtus o silném vůdci získal v posledních letech mimořádnou oblibu, a proto lidé v mnoha zemích včetně Česka zvolili autoritářské populisty. Teď ve stejných zemích čekají na chvíli, kdy začne druhé dějství tradičního dramatu, ve kterém proběhne vůdcovo selhání a konec. Druhé dějství zřejmě nastalo po komunálních volbách v Turecku, při kterých propadl i v jiných zemích uctívaný a chválený Recep Erdoğan.

Erdoğan začal kariéru roku 1994 jako istanbulský starosta a do velké politiky se přihlásil heslem „Kdo vládne Istanbulu, vládne celému Turecku“. Od března 2003 je premiérem a od srpna 2014 prezidentem, vyznává konzervativní islámské hodnoty a bývá označován za diktátora. Istanbul zůstal v rukou jeho strany AKP až do minulého víkendu, kdy městské volby vyhrál Ekrem İmamoğlu, kandidát hlavní opoziční strany CHP, která se hlásí k odkazu prvního tureckého prezidenta Kemala Atatürka a k sociálnědemokratickému učení.

Ovšem nejde jen o Istanbul, kde si Erdoğan ostatně vyžádal nové sčítání hlasů. AKP a její spojenci z radikálněnacionální strany MHP ztratili pozice i v dalších metropolích včetně Ankary, Adany a Antalye. V Turecku je osm milionových měst a Erdoğanovi lidé se udrželi na radnicích jenom ve třech z nich. AKP zůstala nejsilnější stranou, poprvé od svého založení však zažila viditelný ústup ze slávy.

Teď nezbývá než přemýšlet, v čem udělal vůdce chybu. Vždy přece dokázal ohnout demokratická pravidla ve svůj prospěch a také tentokrát zabránil, aby kampaň opozičních kandidátů dostala ve sdělovacích prostředcích prostor srovnatelný s kampaní AKP. Nasnadě je vysvětlení, že stejně efektivně nedokáže ohýbat pravidla volného trhu. Ekonomické těžkosti chtěl překonat mohutnými investicemi, tím však prosperitu nepřivolal a místo toho probudil inflaci, která se od loňského června drží nad patnácti procenty. Zvláště městští voliči, kteří se za jeho vlády vyšvihli z chudých poměrů mezi střední třídu, si najednou přejí změnu a nepřesvědčily je ani argumenty, že každé oslabení prezidentského režimu nahrává nepřátelům, kteří už čekají na letadlových lodích poblíž tureckých břehů, aby provedli invazi.

Věřící, nebo normální

Přesto má Erdoğanova porážka ještě hlubší důvod. Prezident se zcela rozumně pokusil převychovat mladší generaci. Proto islamizoval školy, zakazoval prodej alkoholu a propagoval zahalování žen. Jiným způsobem koneckonců nemohl získat nové voliče pro svou stranu. Plán založit novou civilizaci zbožných lidí ovšem selhal. Mladí Turci ve městech se zachovali přesně podle pravidla Karla Poppera, že se kvalita nastupující generace pozná podle toho, jak se dokáže vyrovnat s hloupou školou. V čase komunálních voleb v Turecku o tom informoval průzkum agentury Konda, který cituje rakouský deník Der Standard. Za posledních deset let se z třiceti na patnáct procent snížil podíl mladých, kteří se označují za konzervativní věřící. Podíl teenagerů a dvacetiletých, kteří světí ramadán, poklesl z tří čtvrtin na 58 procent. Výzkumníci tvrdí, že důvodem je prostě rozšíření internetu. Přesvědčit mladou generaci o tom, že se vyplatí volit autokrata, je v této době nadlidský úkol.

Uvěřit, že nás zachrání silný vůdce, může jenom taková společnost, která ztratila orientaci ve svém vlastním životě, jak se snadno může stát v převratných časech krizí a epochálních změn. Mnozí z takto věřících zřejmě nikdy neztratí sympatie k vůdci, kterému jednou propadli, jejich nadšení však ochladne, když, jako Turci, najednou zjistí, že také on je člověk a někdy se mýlí. Generace dospívající za jejich vlády ale nemají od začátku důvod věřit vůdci, který pobláznil jejich rodiče. Teprve hledají svou životní orientaci, rady nepotřebují, a pokud jim někdo ještě vnucuje životní styl rezignovaných starců, pak musí počítat s tím, že se nějaké revolty dočká.