Největší krveprolití. A kde byl Západ?

Největší krveprolití. A kde byl Západ?
Tábor rwandských uprchlíků v Zaire Foto: Foto: wikimedia commons,CDC
1
Komentáře

Martin Weiss

V těchto dnech si připomínáme jedno z nejsvětlejších okamžiků západní zahraniční politiky po konci studené války. Události, jež může být vzorem všem současným praktikům diplomacie – a také je, ale myslím, že se k jejímu ohlasu málo hlásí. Vždyť události, jež se nepřipomínají, jako by nebyly. Při příležitosti tohoto výročí však nevidíme dost mezinárodních konferencí, dost učebních programů pro školy, dost hashtagů na sociálních sítích. Zejména mlčení levicových politiků a intelektuálů je na pováženou. Tito lidé si takříkajíc udělali ostruhy v mezinárodní politice na kritizování politiky amerického prezidenta George W. Bushe. Jeho zahraniční politika byla vše, co jejich není a nikdy nebude. A poukazovat na negativní příklady je správné, ale taky je přece třeba mít pozitivní vizi. A tito lidé svůj příklad mají a je tedy nepochopitelné, proč ho nepřipomínají víc.

Mám samozřejmě na mysli genocidu ve Rwandě, jež začala v těchto dnech v roce 1994. Počet obětí, odhadovaný mezi půl miliónem a miliónem lidí, totiž určitě bledne ve srovnání s tím opravdu důležitým nebezpečím, jemuž se podařilo předejít: unilaterální západní intervencí v této občanské válce.

Na první pohled se může zdát relativně snadné držet na uzdě válkychtivé jestřáby a zbrojaře po tak relativně krátkou dobu. Zabíjení ve Rwandě totiž bylo závratně rychlé a efektivní. Hutuové dokázali vybít ty stovky tisíc lidí, asi 70 procent kmene Tutsiů, během pouhých tří měsíců. Vede k zamyšlení – zatímco nacističtí Němci, technologicky nejvyspělejší národ své doby, se ke své technologii „konečného řešení“ dopracovali komplikovaným byrokratickým procesem, v jehož rámci zdlouhavě zvažovali a pak zavrhovali různé postupy, Hutuové si vystačili převážně s mačetami.

Je ovšem třeba zvažovat delší období, neboť Západ měl o chystaném krveprolití informace dřív. Velitel mise OSN ve Rwandě, kanadský generál Romeo Dallaire, odeslal do ústředí telegram o přípravách na vyvražďování, jež měl od vysoce postaveného místního zdroje, již 11. ledna 1994. Generálnímu tajemníku OSN a západním mocnostem v čele s USA se však podařilo držet Dallaira na uzdě a pokušení intervence se úspěšně vyhnout.

Předchozí řádky byly samozřejmě psány v duchu sarkasmu. Ale ten má myslím své dobré oprávnění. Skutečný přístup dnešní západní kultury k ozbrojené intervenci je totiž skoro tak perverzní. Za neúspěšnou intervenci platí tvrdá politická cena, politik za ní zodpovědný se stane páriou, synonymem všeho špatného, heslem, jehož použití vetuje prakticky cokoli. Úspěšná intervence se přinejlepším toleruje a zapomíná (britská intervence v Sierra Leone v roce 2000, jež zastavila občanskou válku), ale spíš i na ní se najdou důvody ke kritice. Intervence NATO v balkánské občanské válce je pro určitý typ lidí počátkem všeho špatného na „novém světovém řádu“ po konci studené války. Za neintervenci se politická cena neplatí. Když se řekne Bill Clinton či Madeleine Albrightová, co vám první vytane na mysli? Ti, co nezabránili genocidě ve Rwandě? Asi sotva. Občas ti dva když jsou dotázáni, pronesou nějaká ta slova lítosti. Ale tím to končí, nikdo se příliš nenamáhá připomínat, jak jsou ta slova pokrytecká (odvolávají se totiž zpravidla na nedostatek informací; dnes víme, že to nebyla pravda). Nikdo na ně na tiskových konferencích nepokřikuje, nehází na ně boty ani se po nich nesápe rukama natřenýma červenou barvou. Riziko intervence je velké, riziko neintervence nulové.

Cynik může říci, že do Rwandy nám nic není. To by ale mělo být obtížnější pro humanistu, člověka vyznávajícího univerzalismus základních lidských práv, politika vyslovujícího bez obtíží na to správné výročí u toho správného památníku slova „Už víckrát ne“. Když tito lidé zdůrazňují naši povinnost přijímat uprchlíky odkudkoli na světě, opírají se právě o tento univerzalismus.

Má to několik příčin. Jednou z nich je trestuhodná lehkovážnost, s jakou se Bushova vláda pustila do irácké intervence, když vytvořila očekávání, že pouhé svržení Saddáma postačí k nastolení demokracie, a zároveň se na její budování vůbec nijak nepřipravovala. Dějiny píší vítězové – kdyby byla okupace zvládnutá, leccos mohlo být jinak.

Další příčinou je západní solipsismus, který v západní intervenci vidí jediného společenského aktéra, vždy zlého, a je slepý vůči domácím silám. Ten, kdo tu domorodou dynamiku neignoruje, má příslušně tragičtější pohled na mezinárodní vztahy a je taky schopen vážit cenu intervence ne vůči nějakému ideálnímu stavu, ale vůči ceně neintervence. Byla intervence v Libyi nedotažená? Byla. To bohužel vůbec neznamená, že bez ní by se všechno vyvíjelo líp. Mohlo to tam dnes taky vypadat jako v Sýrii. Dnes se mluví o nutnosti druhé intervence v Libyi a ke sporadickým zásahům již dochází. Tak to bohužel je; dokonce může dojít nejen na druhou intervenci v Libyi, ale třeba i na třetí. A přitom nebude v tomto světě existovat lepší řešení. Intervence na Balkáně zase nejen že zachránila životy, ale zabránila islamizaci Bosny, v níž – na to se dnes zapomíná – byly tisíce islamistických bojovníků jak z arabských zemí, tak z Íránu. A dostávali bosenské pasy. Po skončení války si pak Západ dal záležet na tom, aby odešli. Nebýt intervence NATO, mohli jsme mít džihádistickou základnu v Evropě o deset let dřív.

Takhle ponurá a neuspokojivá je bohužel mezinárodní politika. Do jednoduchých hesel typu „Ne naším jménem“ či „Stop válce“ se to nevejde. Kdyby ti, kdo se k nim hlásí, byli poctiví, vetknou si rwandskou genocidu na štít jako svůj největší úspěch.