Brusel není Evropa a Anglie už vůbec ne

Je to už více než deset let, kdy jsme se s kamarády v létě vydali do Anglie vydělat peníze v tvrdé měně a kdy jsme zároveň poznali, že západ může být mnohem méně „bruselský“ než východ.

Pracovali jsme na farmě nedaleko města Hereford na východě Anglie blízko hranic s Walesem. Bydleli jsme v obytném karavanu. Zaměstnavatel se k nám choval normálně, pro jeho tchána jsme ale byli „zas*aní Poláci“. OK. Většinu času jsme třídili brambory. Když ale nebylo co třídit, byli jsme kluci pro všechno – uklidit na dvoře, uklidit ve stáji, opravit povalenou zeď a tak dále a tak dále.

Hned druhý den jsme po celé farmě sbírali odhozené věci – odpadky, staré rozpadlé palety, kusy plastů. Něco se dalo spálit. Něco ne. Jasně si pamatuji, jak nám člověk, který nás měl na starosti, jme­noval se Kevin, upozorňoval, že plasty na oheň nepatří. „V této zemi už není dovoleno pálit plasty,“ řekl. Zarazilo mě to. Proč nám takovou samozřejmost říká? Vyznělo to tak, že je to v Británii novinka. Ale usoudil jsem, že si spíš myslí, že jsme barbaři a plasty v Česku topíme. Za pár minut nám zaměst­navatelův švagr podával starý černý plastový (ale dost masivní) kýbl. Prý ať ho spálíme. „Můžete, věř mi,“ řekl mi, když jsem s údivem kroutil hlavu, že tohle se přece nepálí.

Uběhlo pár týdnů. Seděli jsme v karavanu, když tu asi deset metrů od něj vyložil jiný zaměstna­nec farmy velkou bednu na brambory plnou plastových nádob. Přezdívali jsme mu chemik, protože jezdil hnojit pole. Tu bednu polil benzínem a zapálil. Přezdívka okamžitě dostala zcela jiný rozměr. Nic takového jsme v životě nezažili. Ten smrad je nepopsatelný. Člověk se vůbec nedokáže nadech­nout. Naskákali jsme do auta, které jsme měli na přejíždění po různých místech práce, a ujeli. Kouř a smrad se nesly stovky metrů daleko. Ale… Nebyl z toho žádný průšvih, žádné vyšetřování. Nikdo ho neudal. Zjevně to byla běžná praxe.

Byli jsme tehdy čerstvými členy Evropské unie. Začínaly debaty o všech těch regulacích z Bruselu a nesmyslných nápadech schovaných ve směrnicích. Celý západ podle nich měl být uhlazený, eko­logický, milý, bezpečný, zdravý. Rozhodně víc než Česko. Jenže to tak úplně neplatilo a neplatí. Tepr­ve pak jsem začal vnímat, že například porušení přísných hygienických nařízení týkajících se třeba toalet v hospodě, za které se u nás podniky zavírají, na západě zas tak moc neřeší. Nemluvím o Ně­mecku. Ale takové Řecko nebo i Francie si v praxi z bruselské přísnosti a normovanosti příliš nedělají.

Pálení plastů je barbarství mimo vší pochybnost. A žádnou směrnici na to tady snad nikdo ne­potřebuje. Anglická praxe ale poodhalila rozdílnost přístupu v jednotlivých zemích. A to, že Česko je v mnohém „bruselštější“ než západní Evropa, která často v realitě bere bruselské normy s velkou rezervou, zatímco my si je ještě pořádně osolíme. Brusel opravdu není Evropa. Snad kromě Česka.

Všechny Newslettery ve formátu PDF najdete zde na webu Pravého břehu.