Selhání českých europoslanců
1
Evropský parlament bude mít na svém plenárním zasedání ve dnech 31. 5. – 1. 6. mimo jiné i bod „Prohlášení (evropské) komise – riziko politického zneužití médií v České republice“. Stalo se tak z iniciativy nejsilnější frakce Evropského parlamentu, Evropské lidové strany.
Záležitostí se kromě toho měl ve čtvrtek předběžně zabývat výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (podle mých posledních informací bylo toto projednávání odloženo na 30. května).
Čeští europoslanci, pokud se k věci vůbec vyjadřovali, byli i iniciativě EPP zdrženliví až odmítaví. Pět z nich v čele s Michaelou Šojdrovou (KDU-ČSL) zařazení bodu na program pléna přímo odmítli s tím, že si Česko dokáže problémy kolem střetu zájmů Andreje Babiše vyřešit samo.
Hned předem musím říci, že samotnou formulaci „Střety zájmů Andreje Babiše“ považuji za zavádějící. Ty střety jsou totiž jen částí základního problému, i když jistě velmi významnou. Problémem je celý Babišův mocenský konglomerát. České politické strany a uskupení, české politické elity i česká veřejnost vůči němu doposud projevovaly v lepším případě bezradnost a nerozhodnost, v horším skrývanou či zjevnou chuť ke spolupráci.
To, o čem chci psát, je jakýsi malý, ale výrazný doklad: jde o článek europoslance za STAN Stanislava Polčáka s titulkem „Projednávání Babišovy kauzy v EP zbytečně poškodí naši zemi“, který zveřejnilo Právo ve čtvrtek 18. května.
Naše země podle pana Polčáka nemá „už v současnosti“(!) nejlepší zvuk v institucích Unie (zmiňuje přitom mj. to, že prezident Zeman popírá ruskou agresi na Ukrajině). Hrozí nám, že budeme zařazeni „do stejného pytle“ jako Polsko a Maďarsko. Zůstane pachuť, že se politický systém naší země potýká se zásadními problémy.
K tomu bych chtěl především říci, že argumentace Polskem a Maďarskem jako s evropskými otloukánky je lidsky odporná: všimněte si, prosím, oni jsou ještě horší než my. Navíc a především však jde o typický český nechumelismus: protože ve skutečnosti je naše situace podstatně horší než ta v Polsku a v Maďarsku. Tam spolu úporně soupeří liberální levice a národně konzervativní pravice, přičemž pravice získává body populismem, podezřelou ideologií „nové demokracie“ a čas od času i politicky a právně problematickými rozhodnutími. U nás se však v těle demokratického systému usalašil vetřelec: podivný útvar, zároveň obří koncern, mediální impérium i velké a silné politické hnutí. (V poslední době byly učiněny neobratné pokusy podstatu tohoto fenoménu zastřít převodem majetku do svěřeneckého fondu: jde o průhlednou formalitu, jež má povahu potěmkiniády). Měli bychom si zároveň přiznat, že se to vše stalo v důsledku selhání všech českých demokratických stran odleva doprava. A že přes některé projevy politického odporu převážně z poslední doby hnutí pana Babiše nijak výrazně neztrácí, především proto, že proti němu nestojí žádná silná a věrohodná politická alternativa (místo toho neustále slýcháme pitomé řeči o tom, jak „Antibabiš nestačí“). Čili opakuji: situace u nás je podstatně horší než v Polsku či v Maďarsku a chování lidí jako pan Polčák to jen potvrzuje.
Není tedy taky pravda to, co tvrdí pan Polčák, totiž že zažíváme jen krizi vládních stran a ne krizi naší parlamentní formy vlády. Pravda je, že se politický systém naší země potýká se zásadními problémy. Česká republika je už řadu měsíců v politické krizi, která se neustále prohlubuje, přerostla v krizi vládní a teď nakonec i v krizi ústavní. Chování Babišova konglomerátu spolu s pohrdáním ústavou, které dává soustavně najevo Miloš Zeman, naší „parlamentní formu vlády“ soustavně ohrožují i deformují. Jistě, sami jsme jim dali před časem voličskou podporu: ale to je jen naše ostuda a hanba, nic víc.
Pan Polčák se ptá: jaké evropské pravidlo bylo porušeno? Vlastník soukromých médií si podle něj může dělat prakticky co chce, jen nesmí šířit nepravdy. Od Babišových médií prý snad žádný rozumný uživatel jejich obsahu neočekává objektivitu či nestrannost. To je ovšem liberalismus, který by bylo lépe nazývat cynismem. Od médií všeobecně má každý právo a povinnost očekávat to, že budou posuzovat věci správně a spravedlivě. Jistě, o tom, co je správné a spravedlivé, máme každý různé představy v závislosti na našem osobním vyznání, přesvědčení, víře. Zároveň v demokracii platí, že veřejná, svobodná diskuse je tu od toho,aby se nakonec prosadilo ne snad to, co chce „lid“ či většina, ale co je spravedlivé a správné. To, co je správné a spravedlivé, existuje, jen tomu musí živí lidé ve svobodném prostředí pomáhat na svět. Takové prostředí je u nás výrazně omezeno, protože velkou část veřejného prostoru zalehl útvar disponující koncentrovanou ekonomickou, politickou a mediální mocí. Je to frontální útok na svobodu a demokracii, jemuž je třeba společně a energicky čelit. A v rámci toho není nejmenší důvod odmítat možnosti, jako je veřejná diskuse na půdě Evropského parlamentu. Čeští europoslanci v Bruselu se na to, jak se zdá, vykašlali.
Pan Polčák tvrdí: „Zneužívání „evropského hřiště“ k pokračování politického boje z národní úrovně je nedůstojné a bez skutečně vážného důvodu poškozuje zájmy naší země.“ Jenže skutečně vážný důvod tu opravdu je. Spočívá i v tom, co za nás na evropském i domácím fóru říkají a dělají pan Polčák a další.
Považuji za trestuhodné nevyužít příležitosti, kterou nám prostřednictvím Evropské lidové strany nabízí Evropský parlament. Nedůstojné ve skutečnosti je, když se někdo takhle vzdá sám sebe: nikdo mu pak už nepomůže, protože to ani nejde. Opravdu jsme už klesli tak hluboko?
