Naše hacknutá sázka na Německo

Ohledně hacknutých emailů premiéra Sobotky zatím, zdá se, převládá názor, že a) je to odporné a že b) že zveřejněné maily neobsahují žádné opravdu senzační odhalení (což c) neznamená, že takové nemůže být mezi zbývajícími maily, které si vlastenečtí slídiči schraňují pro další využití).

To je myslím docela zdravá reakce. Zbývá snad jen dodat, že je tu jeden faktor, proč se člověk probírající se zveřejněnými emaily má právo cítit jako menší šmírák, než by mu někteří chtěli sugerovat. „Cizí korespondenci nečtu, natož takovou, která byla ukradena,“ říká třeba předseda ODS Petr Fiala. Ano, to platí mezi civilizovanými lidmi. Jenže taky mnohé z dotyčných emailů by v mnohých civilizovaných zemích nebyly soukromou korespondencí. Podléhaly by archivním předpisům, které ukládají státním úředníkům a činitelům, jak mají vést svou pracovní korespondenci – prostřednictvím oficiálních pracovních emailových účtů. Což má dva důsledky: Zaprvé by ty emailové účty byly – aspoň teoreticky – profesionálně zabezpečené proti hacknutí. A zadruhé by spadaly do působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím (i když podle něj ne všechna interní komunikace související s přípravou rozhodnutí musí být zveřejněna). Příklad: když spolu komunikují předseda vlády a předseda Správy státních hmotných rezerv o osudu našich strategických zásob ropy nebo mýtného systému, je to jednání dvou státních činitelů o otázce veřejného zájmu. To, že je zároveň první z nich předsedou politické strany a druhý tajemníkem jejích odborných komisí, je jen jejich problém.

Lepší povědomí o tom, co je soukromé a co veřejné, by zároveň možná předešlo situacím, kdy se zahraničněpolitický poradce předsedy vlády, placený z veřejných peněz, podílí na přípravě projevu předsedy ČSSD na sjezdu německé sociální demokracie. To asi lidem, kteří prosadili zákon o státní službě, přijde docela v pořádku – umějí si srovnat v hlavě i jiné paradoxy, tak proč ne tenhle.

Jinak ale platí, že informacemi, které se ocitnou ve veřejném prostoru a týkají se otázek veřejného zájmu, má veřejnost právo a novinář povinnost se zabývat bez ohledu na to, jak se na veřejnost dostaly. Jako všichni novináři na světě používám americké diplomatické telegramy zveřejněné organizací WikiLeaks, přestože jí opovrhuji úplně stejně jako White Power. Z toho, jak je novináři používají, ostatně vysvítá úplně jiný obraz americké diplomacie, než si Julian Assange a spol. slibovali – nikoli dokumentace agresivního utlačovatelského impéria, ale zdroj převážně věrohodných a kvalifikovaných informací, jež přispěly k veřejné diskusi.

Pojďme přispět k veřejné diskusi. V emailu z loňského února státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza navrhuje témata pro chystaný projev na Humboldtově univerzitě v Berlíně, který měl Sobotka přednést v dubnu. Mezi konvenčními a veřejnosti známými postoji zaujmou slova: -zodpovědnost za budoucnost. „Jsme sever, na jih nepůjdeme.“ Jak si to vysvětlovat? Je to velké téma hýbající Evropou, o němž se u nás diskutuje minimálně. Jde o dělící čáru, jenž se díky evropské finanční krizi vynořila jako daleko nebezpečnější a trvalejší tektonický zlom než dělení na staré západní a nové východní země, jakkoli (nebo možná právě proto) se zanícení eurofederalisté typu Martina Schulze či Guy Verhofstadta snaží využít každé příležitosti k jeho akcentování. Severské země vidí ty jižní jako marnotratné a nezodpovědné, jižní ty severní jako sobecké a panovačné. My jistě mentálně na sever patříme a Kalouskovou a Nečasovou hospodářskou politikou jsme se taky přihlásili k německé flagelantské ekonomické ideologii protrpění se k prosperitě. Protagonisté za ni zaplatili politickou cenu. Problém je v tom, že budete obtížně hledat nezávislého ekonoma, který by neřekl, že německá ekonomická politika nese za dlouhodobý katastrofální vývoj eurozóny spoluodpovědnost. A že trvání na německých receptech povede k politické radikalizaci – hnědé na severu, rudé na jihu – a postupnému rozpadu Evropy. Otázka zní: Německo je pro nás jistě nesmírně důležité, ale je pro nás tak důležité, abychom mu takto podkuřovali a utvrzovali ho v jeho bludu? Je pro nás Německo důležitější než Evropa? V zápisu z telefonátu s šéfem evropských socialistů Sergejem Staniševem z září tohoto roku Sobotka zřejmě přikyvoval, když Stanišev říkal „Je důležité, abychom byli jednotní – během řecké krize jsme bojovali proti rozdělení sever/jih“, krev není voda. Je to akcentováno dalším Prouzovým bodem „-nevyhneme se zřejmě Rusku a Pobaltí“. Ta snaha nevyjádřit na něco vlastní názor, pokud by to pro Němce mohlo být jen trochu kontroverzní!

Opětovně to zaznívá v zářijovém emailu Sobotkova zahraničněpolitického poradce k chystanému projevu pro SPD. „Jsme momentálně v Německu viděni velmi kriticky, jako odpůrci evropské integrace. Navíc nás házejí do jednoho pytle s Orbánem a Ficem.“ Tím poradcem je bývalý velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák. Bylo by zajímavé vidět obličeje těch, kteří ho v této funkci drželi – Václava Klause a Petra Nečase – při čtení těchto slov. Václav Klaus měl projev na Humboldtově univerzitě v roce 2010, copak mu asi radil Jindrák tehdy?

Jak často si asi v Německu říkají „Jakpak jsme viděni v Česku?“ My jsme malá země, ale nezdá se, že by si to Němci říkali o komkoli. Neslyší, nevidí. V kooperaci s Rusy rozjeli projekt plynovodu Nordstream 2, který je v rozporu se všemi deklarovanými principy a prioritami evropské zahraniční a energetické politiky. Minulý měsíc jsme se – víceméně na zásah Andreje Babiše – odmítli připojit k dopisu ministrů energetiky visegrádských zemí, který na to upozorňoval. Dnes, přestože mezitím odpor proti plynovodu sílí a staví se proti němu jak předseda Evropské rady Tusk, tak třeba italský premiér, jsme se už otevřeně zařadili mezi podporovatele německo-ruského plynového kondominia. Je to opravdu správné?